Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  REPORTY

zpátky na seznam reportů
Poly Noir & The Holy Spirit Smugglers, Golda Soloworx

Poly Noir & The Holy Spirit Smugglers, Golda Soloworx

MarBES20.12.2024
Projekt Poly Noir zpěváka kapely Insania pro mě byl novinkou. Před lety si Nergal, frontman polských teatrálně blackmetalových Behemoth nasadil sombréro, oldschool lubovou kytaru a stylizovaný do role temného kovboje rozjel s partou kámošů dark country kapelu Me And Than Man. Zajímalo mě slyšet, jak se s tímto tématem vypořádá na stejnou cestu sestoupivší frontman brněnské crossoverové kapely.

// Golda

 
Funkce otevírače se ujal Golda, jinak také baskytarista lidově punkového spolku Znouzecnost. V sedě s kytarou pouze s doprovodem bubeníka a perkusionisty zahraný set se skládal z velké části z písní jeho domovské kapely, ale také z několika coverů a nových písní. Komorní pojetí bez echt punkového projevu frontmana Znouzectnosti dodalo skladbám na uvěřitelnosti. Sympatický set, který by mi vůbec nevadilo vidět znovu, sledoval pěkně zaplněný sál. Fanoušci podle názvů kapel na tričkách se rekrutovali z řad fandovstva Zouzecnosti a Insanie podobným dílem. 
 
// Poly Noir & The Holy Spirit Smugglers 
 
Poly se svou kovbojskou družinou zvanou The Holy Spirit Smugglers (zajímavý dvojsmysl v názvu) nakráčel na stage s poděkováním muchas grazias a po krátkém úvodním slovu začal sázet své dark country. Tedy jakýsi alternativní folk / country bez obvyklých klišé těchto žánrů (nebo aspoň těch co nejsou cool). Petr Pálenský, řečený Poly, není žádný světlomet, a tak i tady agresivně upřímná lyrika jeho textů tepe do živého a nic ji není posvátné, natož svaté. Blesfémie tohoto odvěkého „rouhače stojícího na straně dobra“ je však uvěřitelnější než hrané rouhačství většiny blackmetalových kapel, které jen dělají, co mají v popisu práce. Navíc tohle westernové pojetí je v našich končinách nevídané a prostě baví. 
 
Pollyho základní akordy hrané na stylovou obstarožní lubovou kytaru doplňoval, podbarvoval a zdobil druhý kytarista, rytmická sekce složená z bubeníka schopného obstojně swingovat, když je třeba, a muchachita s baskytarou se starala o to, aby atmosféra jak z noirových filmů nebo spaghetti westernů držela pohromadě. Zvukař vyrobil solidní zvuk v sále, jediná výtka může jít ke zvuku Polyho hlasu pokaždé, když se snažil o vyšší nebo intenzivnější polohu, znělo to až nepříjemně polyesterově synteticky. 
 
Ke konci setu se k Polyho amigos přidal publicista Petr Korál a společně pokřtili debutové album s názvem K mýmu ohni nesedej. Přimlouval se za pokračování tvorby tohoto hudebního tělesa a myslím, že většina lidí v sále se v duchu k přání připojila. 
 
Skvělý koncert, pro jehož dozvuk se skvěle hodí pustit si cestou domů geniální album Rome od Danger Mouse a Daniele Luppiho.
Golda SoloworxGolda SoloworxPolly a jeho amigosPolly Noir v akciPetr Korál a Golda pokřtiliPlakát


  DISKUZE K REPORTU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 26.5.16 0:17

Ten report mi přijde přísný z podivného úhlu pohledu. Sólstafir jsem viděl tentokrát potřetí (Brno 2009, BA 2011) a tentokrát byla patrná změna nálady, která byla dosud melancholicky zasněná, jak z jiné dimenze a kraloval jí zpěvák, opírající se vždy o mikrofon s flaškou Jacka v druhé ruce dodržující kodex minimální komunikace s publikem. Tentokrát v tom bylo více čistě rockové energie s překvapivě rozpohybovanou kapelou. Je zřejmé, že se Sólstafir posouvají (trochu paradoxně je poslední ótta jejich nejzadumanější album). Snad jediné co mě na to neuvěřitelném večeru mrzelo bylo naprosté opomenutí alba Masterpiece of Bitterness, které považuji za jejich vrchol a kdyby koncepčně sjeli celou tuto desku, tak zemřu slastí. Zbytek byl nelidsky parádní. Hutnej zvuk, ve kterém vynikají jejich typické desetiminutové gradace nedal oddechnout, naopak několik písní bylo ještě protaženo oproti albům. Vokál zpěváka na poslední štaci turné naprosto neselhávající a reakce publika dle mě naprosto akurátní. Sic mě taky překvapilo, že většina audience snad neznala titulní Óttu, takže děkovný vyrvál pokryl sál ještě dříve, než dojel smyčcový epilog, ale například nábožné ticho, o které požádal zpěvák na začátku Rismal mě skutečně příjemně překvapilo. Všeho všudy si myslím, že kapela byla za živé reakce publika vděčná. Závěrem jen si nepamatuji koncert, který by mi zdistribuoval chvílemi takovou hudební katarzi. Byla to neskutečná paráda.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky