Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Během lockdownů se možná vraceli delfíni do Benátek, mamuti na Sibiř a hezký holky do Švýcarska, ale já jsem stejně radši prostě čekal, až se vrátí kapely pěkně pod střechu, kde jim to sluší nejlépe. A Amenra se těšila určitě tak trojnásobně. Po úspěchu a všeobecném uznání desky Mass VI přípravu dalšího alba nepodcenila a na navázaném merchi i samotné hudební produkci museli zaměstnat víc lidí než Kolbenka. Zároveň jejich poslední deska není taková instantní hitovka jako její předchůdce a je zřejmé, že svoji sílu měl její materiál dokázat právě při živých vystoupeních. K těm pak v důsledku loňského podzimního uzavření dveří ke kulturním akcím ovšem nedošlo, takže kapela seděla na hromadě zboží a patrně celkem slušné sekyře, kterou mělo vykrýt právě turné. Proto pravděpodobně prodělala to trápení, kdy obrážela po Evropě s akustickým koncertem v době, kdy se všude měnila protipandemická opatření co pět minut. Není divu, že jakmile se trochu začala kulturní obloha vyjasňovat, už točili klikou u tourbusu.

Jakoby se zdálo, že mají v produkčních podmínkách při každém svém příjezdu koncertovat na jiném fleku. Však za posledních pět let jsem je viděl v brněnské Flédě, pražském Akropolis, loni ve Futuru a letos tedy v Meetfactory. Jakkoli mé blízké okolí má k tomuto prostoru jakési rezervy (pravděpodobně vycházející z kapacitních potíží během koncertu Mayhem), za mě je takřka ideálně rozvržený a svojí jednoduchostí umožňuje celkem snadné manévrování, kdykoli vám během koncertu zakručí v játrech. Další výhodou byl přístup všech zúčastněných. Čtvrtek byl totiž od rána takový ten den, kdy se vypouštěli na výcházky fakt jedinečný kreténi a v práci jsem několikrát nevěřil vlastním očím, čeho jsou některý lidi schopní. A do toho jsem měl šílenou kocovinu. Meetfactory se o mě tak od prvního momentu hrozně hezky staralo, protože takhle milý a příjemný holky u šatny a za barem mi přišly až podezřelý. Navíc krom dvou minut u vstupu jsem nikde nečekal ani v odlesku fronty. Což může být také tím, že fanoušci Amenry o všední den prostě málo chlastaj.

Vzhledem k tomu, že start se posunul o cca 15 minut (což by kdysi nestálo za zmínku, ale v dnešní době perfektně dodržovaných timetablů mě to docela překvapilo) jsem stihl tentokrát i předskokanku, cellistku Jo Quail. Ta, vzhledem k poměru velikostí fontů na plakátu, by se mohla jevit jako pouze doplňující aspekt večera, ale při bližším průzkumu je zřejmé, že se jedná o skutečně významnou umělkyni, jejíž tvůrčí rozsah má šíři od filmových soundtracků přes klasickou hudbu až po její sólové ambice. Vzpomněl jsem si, že jsem ji viděl již před třemi lety, kdy hrála před Mono a když si po sobě ten report z oné akce pročítám, tak jsem ji i tehdy viděl s děsnou kocovinou. Začínám v tom vidět vzorec a Jo Quail do něj nějak zapadá. Zažádám o grant a podívam se na to nějak zblízka, teď ale k hudbě.

Vím, že při svém prvním setkání s její hudbou jsem byl spokojen, ale tentokrát jsem byl přímo nadšen. Modus operandi se nezměnil, stále komunikuje jen skrze cello, kde jednotlivé motivy zachycuje do loopů a ty doplňuje motivy dalšími. Z podstaty věci pak její písně fungují na neustálém přidávání dalších pasáží a tak tedy výborně gradují. Jakkoli mě to ze začátku mátlo ("Jaktože to hraje, když ona nehraje?!"), protože jsem neviděl její nohy, kterými ty loopy právě ovládala. Cello samo o sobě má prostě dramatický zvuk z podstaty a Jo Quail se s ním příliš nemaže, takže do něj řeže často se slušnou intenzitou a když je chuť, tak prostě do strun praští rukou. Vzniká tak překvapivý důkaz kolik srandy se dá udělat s jedním, navíc klasickým nástrojem. Pomáhá i to, že paní Quailová je strašně sympatická ženská, je s ní sranda a každou z písní (tuším, že čtyř) slovně uvedla do nějakého kontextu, což působilo v kontrastu s tradičně nemluvnou a nijak interagující Amenrou.

Ta má svůj projev samozřejmě naprosto pojištěný. Kouř, tichý výstup na pódium, pohledy do prázdna, pomalé výjevy na projekcích a čistá práce s charismatem samotných skladeb. Že to stále funguje, mimojiné dokazuje, že když jsem loni viděl Colina Eeckhouta zblízka, překvapilo mě, jak je malinkatý. Na pódiu tak ale vůbec nepůsobí. A ano vím, že to pódium jej dělá vyšším, díky za upozornění.

Na jejich nové desce mě trochu překvapilo, že ve skutečnosti zní tvrději a intenzivněji, než bych čekal v rámci dosavadního vývoje kapely i toho, nakolik si Eeckhout hýčká svůj čistý vokální projev (což bylo poznat dle pěveckých minových polí, kam dobrovolně vcházel během loňského akustického představení). Na De Doornu opravdu místy řve, jakoby se už úplně zbláznil. Možná i to je důvodem docela překvapivého poměru nového a staršího materiálu během koncertu. Z novinky zazněly dohromady dvě věci, což je sice pořád nějakých 20 minut, ale i tak v poměru celé stopáže to mohla být tak pětina koncertu. Nejvíc se pak těžilo z žíly Mass VI, kde došlo i na jejich Final Countdown, tedy píseň Solitary Reign. Musím říct, že jsem to úplně nečekal, protože mi přišlo, že Amenra nebude ten typ kapely, který se podvolí zájmu posluchačstva a spíše potlačí káru nového materiálu, ale co bych si stěžoval, když za mě byl ten setlist zvolený ideálně.

Nemá cenu se tu potřetí vypisovat, jak to kapela dala, protože je zřejmé, že si bezproblémově dokáže pohlídat veškeré aspekty svýho vystoupení. Zvuk byl fantastický, čistý, hutný a výborně fungoval i po stranách prostoru. Colin již netráví zády k davu tolik času, ale dělí to tak půl na půl a na konci se i do publika podíval a to si pak připadáte, jak kdyby vám vykvetl kaktus. Merch byl, jako ostatně vždy v jejich případě, neobyčejně rozsáhlý a obscéně drahý. Mrzelo mě, že těmito móresy se nakazil i ceník Jo Quail, kterou jsem chtěl nějak bonusově za její výkon ještě odměnit, ale šestikilo za triko fakt ještě nejsem připraven vydat. Obecně se akce vydařila. Jak hudebně, tak prostorem měla prvotřídní parametry. Jediné, co mě mrzí, je, že prakticky ihned po koncertě vás vyložej ze sálu kvůli úklidu, takže tam moc nepokecáte na baru. Zase na druhou stranu jsem objevil konečně zkratku z klubu, díky který se nemusí člověk vracet až k tramvajové zastávce na Lihovar, takže jing zaklapnul nakonec do jangu a vše bylo dobře. Až do doby, než si mě někdo po cestě domů spletl s Koňýkem ze Zóny A. Ach jo.