Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Soupisku kapel dále obohatil začínající soubor mladíků z Broumova nesoucí název Arven. Pod tímto označením se neukrývá žádné Tolkienem inspirované folkové mlácení dnes již ani ne slámy, nýbrž hard rocková podstata inspirovaná grungem Nirvány. Tohle trio sice sbírá první zkušenosti, ale odvaha mu ani trochu nechybí. Po krátkém setu zanechalo dojem mladického nadšení, pochopitelné nervozity, tu tam odfláklého hraní a klišoidních textů, takže ve výsledku neurazilo, ale ani nenadchlo.

Od Tredis Harm Any jsem očekával nevšední deathmetalový zážitek už proto, že je předbíhá pověst zejména velmi šikovné basy. No, ale ve finále těžko říct. Často se právě basa ze zvuku lehce vytrácela, jindy zmizela vůbec, a když už vylezla na světlo, většinou melodie uzemnil vysoce ječivý tón, jak když se potká mikrofon s odposlechem. Zvukař ale dával najevo, že je v této situaci zcela nevině. Že se situace během žádného jiného setu neopakovala, dá se hledat vysvětlení už jen u trojice interpretů. Tajně doufám, že to záměr nebyl, protože když se objevily pasáže bez invazivních výšek, dalo se hovořit o technicky atraktivním deathu, který má ještě spoustu prostoru k expanzi a experimentování.

Následující pocitově poslechovou pasáž obsáhli Butterfly Killers. Přednesli další evoluci distorzní harmonikové tvorby. Zároveň Štěpán Málek poodhalil další tužby po vybavení, jímž by chtěl do budoucna zvukové obliny obohatit. Inu necháme se překvapit. „Zabijáci“ po sobě zanechali řadu diváků v zamyšlení, některé konsternovali a našli se i tací, které nechali chladnými. Ale těch mnoho nebylo.

Odpočinkovou chvilku zúročili polští The Jet-Sons Rockabilly Trio. Ryzím rock´n´rollem způsobili první podpódiové hemžení. Na parádní atmosféře měl medvědí podíl zejména čistý vokál s úctyhodným rozsahem a divadelní šotek za bubny. Radost z hudby a šikovnost oživily slavná 60. a 70. léta a pouze absence nafukovacího harmonogramu zabránila protančit se v tomto duchu až do rána.

Dovádění zatrhli Dying Passion. Dobrá, ne tak úplně zatrhli, jako spíše usměrnili do jiných kontur. V duchu vkrádající se náruživosti bylo možné nechat údům odpočnout a podlehnout lákavé vůni levandulového parfému. Kdo byl do té doby jejich tvorbou nedotčen, měl možnost poznat rock s ženským vokálem, který často vystrkuje drápky. Dying Passion obývá vody zádumčivé, jak je vidět například v aktuálním klipu "A Strange Something" poslední desky Amplify. Proto prozíraví jedinci střádali síly.

„Až řeknu včil, začne se to tu rubat.“ Toto tvrzení naprosto vystihuje situaci, kdy se instrumentů chopili Malignant Tumour. Než se „The Biggest Band“ dostal ke slovu, poškádlil zvukaře se zřetelem na „ekvalizér za milion“ a zároveň pod pódiem rozvinul wimbledonský trávník. Ne zcela doslova, ale co Tumour spustili bandurskou, kotelníci značnou část setu strávili ve skluzu a na zemi, jaká to byla mela. Po stém pádu však opět vstali, aby znovu a znovu v nadšení sdíleli ostravský rock´n´roll. S patřičnou nadsázkou a humorem sobě vlastním nakázali všem přítomným zakoupit si jejich aktuální placku „Overdose & Overdrive“.

Zbytek sil z tanečníků vyždímali punkeři E!E. Během chvíle byla shrnuta kompletní politická scéna, dílčí životy členů kapely a prdel pokračovala další hodinku. Po celou dobu se tanečníci nezastavili, někdy i zapěli a příchod Švihadla byl v podstatě vysvobozením. Na vlnách reggae bylo možné dosáhnout nejen osvícení, ale i probuzení, jak se to jen za 30 let svého působení Švihadlo naučilo. Zatímco Malingant Tumour zdolávali první alkoholické kopce, tasili skalní fandové jamajské vlajky, aby kolébce reggae a tedy i Vincentovi vzdali hold.

Foto: Tomáš Šrejber