Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Od jeho vydání před dvěma roky se album Mitgefangen Mitgehangen českých post vizionářů Lvmen protáčelo v mém přehrávači až obscéně často a koneckonců český přepis názvu onoho alba "S kým tě chytnou, s tím tě pověsí" mám i napsaný doma na čestném místě, ať je pořád na očích. Proto pochopitelně oznámení posledního jejich koncertu před prací na nové desce (na kterou můžeme v pohodě zase čekat třeba dalších deset let) ve mně aktivovalo mód povinnosti. Obzvláště, když měl být koncert ve vážené společnosti ostřílených esazlesa a nových talentů Nikander.

Čtyři kila za vstup, unavený vyhazovači, šatna pod schody, záchod v mezaninu, bar po záchodem a obíhačka pódia zleva, aby se člověk dostal obloukem nepozorovaně dopředu - inu Lucerna Music Bar. Podnik nejednou kritizovaný, prostorově přeceňovaný z hlediska jmen, která tam často hrají, nijak levný a prostorově fantasticky nepraktický. Tím mám na mysli hlavně ty 2x2 metry tlusté sloupy pět kroků od pódia, navíc otapetované zrcadly. I přesto jsem jeden z mála obhájců tohoto prostoru, protože na něm mám rád onen přímý kontakt interpretů s publikem, který vytváří vystupující a nízké kruhové pódium, které je sice strašně nepraktické, ale při patřičně rozdivočelých večírcích díky němu dochází k unikátnímu splynutí s kapelou, která může být jinak lecjak slavná a velká, viz například neuvěřitelný loňský koncert Gary Numana (viz report).

První úder večera patřil postrockovým ukřičencům ezazlesa, kapele, kterou podezírám, že při volbě svého jména ještě nepředpokládala, že se dostane do širšího povědomí. S těmito chlapci jsem se živě již nesetkal poprvé a věděl jsem, že není důvod se na jejich vystoupení v rámci možností netěšit. Tím rámcem možností pak mám na mysli dominující screamo vokál, což je pro mě velmi těžko překonatelný element, který mi i z prvotřídní hudební aranže dokáže udělat nepohodlný zážitek, ze kterého je mi zkrátka trochu stydno. Díky svým skladatelským a instrumentálním schopnostem se u mě esazlesa dostala na pomyslný vrchol toho, co jsem schopný od kapely tolerovat (ten v tomto směru sdílí ještě s též tuzemskými Gagarin) a dokonce mě naživo svým nasazením vždy poměrně nadchnou, což u kapely s takovou zásadní berličkou znamená z mé strany prakticky maximální pochvalu. Každopádně jakoby to ta banda věděla, uzavřela k mé radosti svůj set fantastickým, čistě instrumentálním a silně gradujícím kusem, u kterého jsem si zapsal, že bych brzy měl někomu říct, že se o týhle kapele ještě bude vědět. To abych mohl později tvrdit, že "jsem to říkal." Trochu vystřeleného z té parády na konci mě akorát zpátky na zem vrátil zpěvákův epilog "Díky! My jsme kapela esazlesa." Ech, inu ty názvy kapel, já nevim. Je to jako kdyby se Swans nejmenovali Swans, ale třeba Hoši z průchodu. Mají na to samozřejmě naprosté právo, ale je dost těžký vysvětlovat kámošům, že sis strašně užil koncert Hochů z průchodu a chtít u toho, aby tě pak brali vážně.

Nastupující Nikander pak sice netrpí žádným z výše zmíněných problémů, přesto jsem k nim byl zpočátku nejopatrnější. Nehledě na všeobecné uznání (tvrdá muzika, co tu nemá tradici, zpěvačka, no znáte to), nasazení při živých koncertech a vokální kvality charismatické frontmanky, mi po poslechu jejich alba Sekyra prohnaná kolenem (což je skvělý název!) a několika živých výstupech stále přišlo, že ta kapela nějak postrádá vizi. Bylo tam sice všechno - stonerové, těžce padající kytary, flákání do bicích s řádné výšky i nepředvídatelná struktura písní - ale jakoby se to pospojovalo dohromady jen jako instantní rychlá výplň prostoru pro určitý, u nás chybějící hudební žánr. Technika v pořádku, ale nemohl jsem tam najít ten vklad, který vytvoří tu unikátní a rozeznatelnou podobu projektu. Proto jsem se na jejich set uklidil zády k baru na čistý poslechový průzkum. A vida. Najednou mi to nějak celý sedlo. Vokální projev mi tentokrát nepřipadal jako zdařilá, leč nápodoba mužských žánrových protějšků, ale byl podstatně svébytnější (a naprosto neúprosný). Melodicky jsem začal rozpoznávat motivy, které mě docela táhlo nadále objevovat a společně s utrženou koncertní identitou frontmanky, jež se trhaně lámala v pase v přechodech mezi vysokým growlem a hrčivým murmurem, jsem se nachytal ve stavu konečného uznání kapely. No to to trvalo. Příště se na ně budu regulérně těšit. Snad jen kdyby ten zvuk nestranil tolik tomu vokálu na úkor ostatních nástrojů, byl bych šťastnější. Zhulenecké kytarové vyhrávky se v českém hudebním prostředí zas tolik nevidí a mně by tak vůbec nebolelo slyšet je výrazněji.

Po Nikander se k pódiu přisáli i poslední opozdilci, pozadí rozsvítila projekce, na pódiu se políbily dvě bicí sestavy a vše tak bylo připraveno na vyústění celého večera. Lvmen není kapela velkých slov, hovoří obrazy, tóny a údery. A jak jsem tentokrát během jejich setu shromažďoval dohromady všechny jejich audiovizuální indicie - vzdálený zoufalý křik, přímou řeč v samplu, vizuální koláže starých filmů či těžké melodie, padající dříve, než člověk plně pozvedne hlavu - přišlo mi více než kdy předtím, že to, o čem Lvmen hovoří, je vina. Kolektivní, neuznaná, zakopaná, ale proto přežívající vina. Usazením tohoto osobního pocitu během poslechu kapela v mých očích získala onu relativně vzácnou a  přesto naprosto zásadní věc - vlastní identitu s jasnými kořeny. Lvmen nejsou jenom kvalitním českým ekvivalentem zahraničních post-hardcore kapel, ale jsou svébytné těleso, které vypráví příběh, který se jich dotýká, ve kterém vyrůstali a ze kterého jsou nešťastní. A tedy splňují jednu z iniciačních podmínek extrémní hudby - je to autentická umělecká exprese. Proto je pro mnoho lidí natolik výjimečná a identifikační. Živý projev kapely, postrádající populistická gesta a prakticky zbavený jakékoli potřeby komunikace s publikem, do tohoto schématu zapadá. Celý jejich koncert bylo v zásadě vnímání velmi soustředěného a bolestivého audiovizuálního projektu, který má ještě to štěstí, že dokáže vábit i cyniky na čistou práci s nástroji a skladbou písní. Jak mě během domácích poslechů iritují všechny kapely s více než jedněmi bicími (protože dle těch se ve skladbách z počátku orientuji a při jejich multiplikaci v tom pak mám bordel), naživo je zkrátka hypnotizující sledovat dvouhlavé bubenické těleso. To střídání dopadů, změny intenzity, vzájemné doplňování se... a k tomu ještě máte sledovat projekci nad nimi. Nemluvě o čtyřech dalších členech kapely. Není divu, že celý koncert Lvmen má tendence pozřít posluchače do jednoho koncepčního nepřerušovaného těla, ze kterého ho na závěr prostě akorát vyplivne a nechá bejt, ať si to sám přebere.

V živém projevu ještě více vynikne, kolik témat se v Lvmen nachází a které stojí za to prozkoumat. A fascinující pak je, jak samotná kapela k tomu nenabídne více klíčů, než jen opakovaný poslech jejich hudby, ve které se ony odpovědi možná skrývají. Ale jsou to skutečně ty odpovědi nebo jenom posluchačovy projekce? Neurčitá odpoveď na tuhle otázku právě dokazuje specifičnost Lvmen a jejich světa, který je nám v něčem vlastní, ale težko popsat, jak jeho prostor vlastně vypadá a kolik v něm je dílem kapely a kolik dílem z nás. Nicméně bez Lvmen by ten prostor možná nebyl vůbec.