Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Headspace se na scéně prog rocku - a chcete-li metalu - zapisují druhým albovým pokusem. Prvotina byla značně poznamenána prog metalovým odérem, který je nyní nahrazen větší barevností a stylovou svobodou v duchu rockové progrese. Tvůrci neberou ohledy na okolí a roztahují kompoziční křídla do velkého rozpětí. Vychází se z klasických bodů progu rocku i metalu, ale svoboda, kterou tvůrci nalezli, dopomáhá albu vniknout do režimu posluchačské závislosti. Vodítkem pro neznalé souboru by mohl být hlas páně Wilsona, ale tentokráte Damiana, ze zavedeného souboru Threshold, kde však nemá takový prostor ukázat svoji variabilitu, jak mu je dovoleno zde.

Hned úvodem nám pánové dávají na slyšenou, že debut je zapomenut a soubor stojí naprosto svébytně na svých čerstvých pilířích. Vycházejí z aristokratického britského prog rocku. Nezapomínají ale na mateční prog metalový debut. Jeho minimalistické špetky koření současný pokrm. Navíc ihned posluchači i sami sobě dokazují, že nalezli tvůrčí svobodu a nabírají hrstmi, kde se jim zamane. Bez pachuti koláže, nemluvě o strnulé instrumentální profesuře a samolibých ekvilibristikách. Pánové si umělecky věří a vyhrají si, vymodelují tuny melodií a prostřídají výrazivo několikrát tak přirozeně a emočně nabitě, až se z toho napoprvé může zatočit mysl.

Nikdo z instrumentalistů nevyčnívá, přesto každý hraje výtečné party seskládané do celku, který dosahuje k branám dokonalosti a nezapomenutelnosti. Damian umí se svým tenkým výrazivem pracovat o trochu lépe než na debutu a využívá i klidnějších poloh, které více kontrastují s jeho tradiční výškou a ještě více s exponovanými polohami. Přechody od metalových plošek přes rozlehlé epické plochy k art rockovému výrazivu přichází jakoby samozřejmě. Jakmile se ale rozžehne obyčejná klasická vláknová hřejivá 100W žárovka uprostřed blues bourbon baru, je domněnka o stylové rozpínavosti souboru podtržena. Wilson odkrývá netušené možnosti a jeho pojetí jižanského feelingu je když už nic, tak zajímavé.

Metalový odkaz tu a tam skladby nakopává potřebným dravým pohybem, aby z nabrané rychlosti mohly profitovat při hrdém průletu kolem Ayreon a zbytek času a rychlosti strávit dlouhým klouzavým klidným nočním přeletem přes rozlehlé pláně a při rozbřesku nového dne znovu vyzkoušet pevnost perutí a kostí při stylových kotrmelcích. Headspace třímají grál dobrého vkusu, který se aktuálně vyhýbá nejedné stylové veličině a daří se jim neznít blbě ani při vzletných melodiích. Nebojí se na sebe brát podobu křehkého lesního stvoření plného citu a porozumění a na míle se vyhnout sladkobolu či patosu.

Všechny klady kompoziční svobody a umu se projevují v rozhlehlých skladbách. Pánové se nebojí kombinovat drsnější moderní současné prvky s jemností, dávkovanou překvapivě přesnou vahou. Celkové rozfázování skladeb do relaxačních a dynamických metalových kontra ploch je velmi povedené a vnitřní běh událostí baví už sám o sobě. Nemluvě o kvalitě nápadů a motivů seskládaných do chytlavých písní. Pánové bez urputné námahy vzlétají do výšin k uměleckým výšinám bez hraničních mezí a jejich celkový výraz nabývá dojmu sytosti.

Kdyby bylo album ušetřeno posledních 25 minut, mohlo by se jednat o famózní celek, který si i s touto vadou hájí punc exkluzivity. Závěr alba se až moc utápí v baladickém bahně a málokdy se do nadmíry krásy podaří přidat trochu energie a vygradovat písně k podstatnému. Klidu je přespříliš. Stačilo ponechat závěrečný rozhlehlý opus a bylo vymalováno. Decentní dramatický klavír v područí akustických kytar a Wilson se nachází v tak křehkém skupenství, až se na ně bojíte pohlédnout, aby neanihilovala. Naštěstí závěr alba byť také v poklidném tempu vše napravuje a přináší i špetku exhibicionismu a stylového gulášku, kterým se pánové naprosto jasně hlásí do škatule prog. Nádherná jízda plná stopek, zátočin, meziher a piruet. Rozloučit se s albem není jednoduchá věc, ale je na čase jíti dál a pokusit se objevit další životaschopný koncepční příběh.