Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

To množné číslo v úvodu verdiktu je samozřejmě zavádějící. Když se řekne Jääportit, je to téměř výhradně Tuomas Mäkelä, i když například na předchozích albech Voimasuo a Avarrus se blahé paměti objevil i ženský prvek v podobě přítelkyně MIndy. Slušelo jí to... Je to však na 99% Tuomas, kdo má již od roku 1997 tak silný vztah k severní části Finska, že se vliv tamější přírody snaží vtisknout do své hudby. Do hudby původně ryze ambientní, poměrně primitivním způsobem kombinující přírodní prvky s až fantasy výpravnou klávesovou produkcí (Kauan Koskematon). Právě tam jsme se setkali poprvé. Jak šel čas, projev Jääportit se směle vyvíjel, absoroboval vlivy (post) rockové muziky, elektronika se z prvních krůčku dítěte měnila v post pubertálního drzého floutka a dosud poslední album Voimasuo bych se (právě pro svou neotřelost) nebál zasypat superlativy. Ta kombinace arkticky tajemné elektroniky s bigbítovou výzvou udělat Jääportit přímější a přitom prostorovější kapelou, působila atypicky a originálně.

Právě tahle skladba reprezentovala směr kudy se Jääportit rozhodli ubírat. Dál a s větším zanícením implementovat rockové postupy a přitom nerezignovat na ty elektronické. Držet si svůj speciální projev a dál jej prolínat novými výzvami. Pro mě osobně je Poies něco jako polití živou vodou, skvělá energická skladba a ukázka, že v Jääportit dál dříme velký potenciál. Ten měla potvrdit novinka a svým způsobem jej také potvrzuje. Jaká tedy je?

Jääportit současnosti, to je především další razantní krok za hudební svobodou, bez ohledu na minulost. Ta zůstává jen pocitově. Staří Jääportit žijí v rámci nového alba jen v ozvěnách a připomínají se spíš náladou, než hudebními postupy. Čas pokročil, proč se pořád někam otáčet? To není zrovna Tuomasova nejoblíbenější činnost. Neustále svou hudbu posouvá, proměňuje a přemýšlí o ní, což je v případě podobně laděné muziky záslužný čin a ostrá stopka stagnaci.

Poies je pak skladbou, která mi přijde v rámci novinky jako nejlepší, řekněme nejodvážnější. Deska nabízí i další silné momenty, ale už tam není ta nadstavba, něco, co by mě vážně uhranulo. Jääportit se sice nestali jedněmi z davu, ale ten dav je už na obzoru a v krajině sněhu a ledu je najednou větší pohyb než kdysi. Nevadí mi to, ale cítím, že ta pravá magie a to, co jsem měl na kapele nejradši, se stáhlo víc do pozadí. Proto v mém soukromém hodnocení zůstane novinka až za Voimasuo.