Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vítejte ve světě A Perfect Circle (APC), jedné z rockových superskupin, která vznikla v roce 1999 a s přestávkou funguje dodnes. Na kontě má tři alba, z čehož regulérní je pouze první dvojice, třetí funguje především jako protiválečná revolta s kupou coverů a nevšedních vrtochů.

Pro základní představu neznalých uvedu pouze to, že APC hrají temný rock (dejme tomu s prvky industrálu). Jeho pojetí je ovlivněno velkou řadou faktorů, z nichž ten zásadní je jednoduše spojení hudebního umu velkých jmen. A co jméno, to v tomto případě obrovská dávka vlastní invence.

Zásadním členem, mozkem a duší tohoto tělesa je Billy Howerdel, kdysi zvukový inženýr a kytarový technik, pohybující se nejen okolo Nine Inch Nails. Jeho hra na kytaru je zcela specifická záležitost a poznáte ji na sto a více honů. Co se týká dalších zajímavostí spjatých s jeho jménem, rozhodně se musím zmínit o spolupráci na projektu Tapeworm (který se svou hvězdnou sestavou podobá APC) – což jsou především Trent Reznor a Maynard James Keenan a jejich vize post-industriálního pohledu na svět. Z vize sešlo hádkou obou hlavních mozků s poločasem rozpadu 2004. Ze spolupráce přesto vzešla skladba Passive, která se nachází na APC albu eMOTIVe. Howerdel přivedl k životu ještě Ashes Divide, což je jeho sólový projekt a prozatím částečná náhrada za vyčkávající APC.

Jménem číslo dvě jest už zmiňovaný Maynard James Keenan. Ano, onen neklidný rarach z Tool, pankáč z Puscifer a především velký hlas po boku Howerdela. Spojení syrového, industriálně chladného zvuku Mer De Noms nadopoval Keenan něčím, čemu se říká charisma. Jeho vokály jsou zvláštní, plné napětí a neklidu, citu a emocí. Už v té době to byl jasně prověřený zpěvák, a když se potvrdila spolupráce na APC, nebylo pochyb o ničem. A deska Mer De Noms byla sama o sobě pouze začátek věcí příštích.

Okolo APC se míhalo vždy hodně slavných jmen. Občas mi přišlo, že se o ně otřela každá pěkná zadnice hráček na strunné nástroje, s potřebou zviditelnění se. Rozhodně se ale nápadně blízko pohybovala vysoce radioaktivní sebranka droidů z Nine Inch Nails a na industriálem švihnuté hudbě APC zanechali nesmazatelnou stopu. A to ať už to byl Danny Lohner nebo Jeordie White. Nejen proto získali APC více než jen rockovou příchuť, za tři uliční rohy to smrdělo post-industriálním dusnem ne nepodobným Nine Inch Nails. A v součtu chycených duší, rozkmitaných strun a nemytých klapek bylo cítit, že vzniklo něco opravdu velkého.

Ke slávě tomuto temnému tělesu rozhodně pomohla zvláštní aura jakéhosi tajemna a neuchopitelnosti. Jejich hudba se od prvního hrábnutí do strun odlišovala od ostatních svým specifickým přístupem a nezařaditelností. APC jsou na prvním Mer De Noms agresivní a zároveň kolem sebe dokáží rozprostřít kmitavé světlo smyčců, pomíjivou romantiku v červeném suknu. Vynesou vás do nebes a pak sestřelí až na dno k basové lince, hutné jako čerstvě zoraná ornice. To APC totiž skutečně jde. Thirteenth Step předvedlo vypilování stylu k naprosté dokonalosti a oproštění se od odkazu Tool, který jim byl delší dobu vyčítán (ačkoli neoprávněně). Pokud bylo první album plné temných emocí, pak Thirteenth Step je gejzír.

Třetí eMOTIVe je album nesoucí se převážně na vlně netradičně pojatých coverů slavných protiválečných songů, jedna nová skladba a drtivý, formou ostrých Nine Inch Nails (přibližně z doby The Downward Spiral) pojatý remix Counting Bodies Like Sheep to the Rhythm of the War Drums. Nic víc, nic méně. Od té doby leží APC u ledu, a ačkoli se začalo zase koncertovat, nové album zatím plánováno není.

K bližšímu přiblížení jsem si u této veličiny vybral prostřední desku Thirteenth Step, kterou považuji za absolutní vrchol tvorby této bandy nevšedních existencí. Deska spojuje všechny nejlepší elementy alternativního rocku, jaké si vůbec lze představit. Je překvapivá, neuvěřitelně promyšlená a každý její element má své místo. Přestože hitová, i po padesátém poslechu stále překvapuje objevováním mnoha vnitřních struktur a nevšedních pravidel. Tedy perfektní příklad dotažené rockové desky se vším tím maximem, jaké se dá v této hudbě vytvořit. A řekl bych, že dodnes těžko překonatelné dílo, které svou obrovskou škálou emocí drtí posluchače až do svého konce. Je to Jeordie White, který nakopne svou mohutnou basovou linkou už v první The Package, precizní práce s každým detailem v pozvolna rozkvétající The Noose nebo mohutné hradby z vokálů Keenana v nastupující Vanishing.

Thirteenth Step je intenzivnějším prožitkem než jeho předchůdce, protože už ve svém základu jde o hlubší prožitek. Keenan v textové stránce zkoumá temné odstíny lidské psychiky a soustředí se na věci, které jsou skličující. Tento silný prožitek se pak přenesl i do hudby, a jelikož tu tentokrát šlo z Keenanovy strany i o co-producentský dohled, výsledek je hodně znát. Vrcholem alba bych označil skladbu The Noose, ukázkový příklad toho, v jaké skladatelské formě parta lidí okolo APC v té době byla. Zaujme nepřehlédnutelný feeling Nine Inch Nails a to i díky spolupráci kmenového odborníka Dannyho Lohnera. Thirteenth Step se v mnoha částech hodně podobá Mer De Noms, a to především oněch několik jasných hitovek (vybral bych například singlový The Outsider). Zbytkem skladeb se ale jasně odlišuje, jde víc do hloubky a s až chirurgickou přesností umí uřezávat pozornost na svoji stranu. Paradoxně se sem hodí i zcela odlišná The Nurse Who Loved Me, striktně vokální cover od Failure, podpořený smyčci The Section. Celkově je Thirteenth Step zcela jistě méně hitovou deskou s experimentálnějším pojetím, než její předchůdce, ale právě tady se plně rozvinula komunikace mezi Maynardem a Howerdelem a z výsledku je to hodně znát.

Na konci profilu této party nezbývá než konstatovat prostý fakt, že podobná skupina na dnešní scéně znatelně chybí. Hudba APC pro mě osobně byla spojením nejsilnější stránky rockového pojetí v odkazu Nine Inch Nails a zároveň šla svou vlastní cestou. Koncentrace velkých jmen a niterné potřeby dostat ze sebe nadčasové věci, to se povede jen několikrát po sobě. V tomto případě pouze třikrát s tím, že pokaždé to stálo za to. Množství vedlejších, hlavních a snad i tajných aktivit všech zúčastněných je totiž překážkou, kterou nelze ani přeskočit, natož podlézt. Nezbývá než doufat, že se u čtvrtého alba sejde další várka velkých jmen a zrodí se počin, co lze nadepsat logem A Perfect Circle.