Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Pink Floyd - The Division Bell (1994)  ochutnávka

Byl to svého času můj první kontakt s Pink Floyd a je to album, které bez mrknutí oka zařadím do své osobní výbavičky na pustý ostrov. Protočil jsem ho před pár dny v jeden večer, kdy na něj byl prostor a kdy všechno ostatní ustoupilo kamsi do pozadí, a byl to opět zážitek. Při poslechu se mi pak vybavila ještě jedna věc, a to tematika obalu (a alba i takového) - komunikace a věci kolem ní. Album vyšlo v roce 1994 a docela by mě zajímalo, jak by se s tímhle tématem PF popasovali dnes, v době, kdy právě komunikace navzdory všem možnostem tak nějak vázne. 

// Bhut: Když to tak vezmu kolem a kolem a třeba ještě kolem, tak The Division Bell je moje nejoblíbenější deska od Pink Floyd. High Hopes je totiž skladba, při které mě pravidelně mrazí, ačkoliv ji znám skoro i pozpátku. Obal, hudba, nálada, kontext, podtext - všechno je víc jak sto procentní. Tuhle desku prostě miluju.

The War On Drugs - A Deeper Understanding (2017)  ochutnávka  naše recenze

Není to tak dobré jako minule, ale i tak je to moc dobré. Adam Granduciel je zpět s novou dávkou snesitelné lehkosti bytí a pořád mu to věřím. Jeho hudba směřuje opět hodně do hloubky (název desky byl zvolen fakt přiléhavě), ale současně je lehká a na nic velkého si nehraje. Zní přirozeně, funguje přirozeně, až jeden začíná mít pocit čehosi podezřelého. Není tomu tak a pochyby stranou. To jen ty obyčejné věci tak občas působí.

Tau Cross - Pillar of Fire (2017)  ochutnávka

Tuhle kapelu jsem u první desky zachytil jen a pouze formou obalu, který se mi moc líbil, ale obsah jsem si bůhvíproč nepustil. Všechno to naskočilo až s albem číslo dvě, které svůj prostor dostalo a prošlapalo cestu i debutní nahrávce. A je to fajn. Chce to chvíli si zvykat, hlavně teda na zpěv, ale časem všechno naskočí a zafunguje. Opět jedna jednoduchá, ale ve své podstatě velmi dobře zvládnutá deska.

Foo Fighters - Concrete and Gold (2017)  ochutnávka

První dojmy jsou velké zklamání, protože nějak takhle jsem si Foo’s nikdy nepřál vidět ani slyšet. První kontakt byl prostřednictvím klipu The Sky Is A Neighborhood a to teda ne. Ty sbory, ty hvězdičky, všechno špatně. Předchozí deska měla výborný pilotní singl a zbytek byl pak více méně průměrný, i když ucházející. Tentokrát je mizerný pilotní singl a stejně limonádová i převážná část desky. S novou deskou jakoby se z Foo’s stala trochu jiná kapela, než s jakou jsem si zvykl se potkávat, a zatím jsem z toho dost zmatenej.

Black Country Communion - VI (2017)  ochutnávka

Black Country Communion jsou zpět a bez ohledu na obsah novinky je to dobrá zpráva. V téhle kapele bylo spoustu věcí dobře a první dvě alba, to byl hard rock pro velký kluky par excellence. Třetí album bylo dobré, pak se to všechno rozpadlo, Bonamassa si šel svou sólovou cestou, Glenn Hughes zaválel v California Breed a všechno kolem BCC se zdálo být minulostí. A najednou nová deska. Poslechů mám za sebou jen pár, takže zatím bez emocí a hodnocení, ale první dojmy nejsou špatné, i když nadšení to taky není. Dramaturgicky je to v podstatě sázka na jistotu pro fanoušky, kteří přesně něco takového chtějí a na množství nehledí. Proč ne.

Godspeed You! Black Emperor - Luciferian Towers (2017)  ochutnávka

Svět Godspeed You! Black Emperor se vyplatí sledovat, je to vždycky výzva a zážitek v jednom. Nejsem úplný true-fan a nebudu nikomu nalhávat, že mám najetý všechny jejich desky od začátku do konce. Ale čas si na tuhle kapelu vždycky najdu a vždycky jde o zvláštní setkání. Kam zapadá nová deska v rámci jejich nahrávek a jestli vůbec někam zapadá, fakt nevím, ale líbí se mi.

Ufomammut - 8 (2017)  ochutnávka

V podobném režimu “občasně” jsou na tom Ufomammut, s nimiž toho času moc nestrávím, ale občas dojde i na ně. Novinku jsem poprvé lustroval opět na cestách někde po Moravě během slalomu mezi kamiony z Polska a byl to celkem zážitek. Poslechově žádná selanka a dopady podobné jako Meshuggah v nejlepších letech. Posluchač až na posledním místě.

Z nových věcí jsem ještě nějaký čas strávil s deskou Subterranean Masquerade, což je taková novodobá verze Garbrielovských Genesis, a i když je objektivně vzato docela povedená, nějak jsme spolu nevydrželi dlouho a pro tentokrát se opustili. Smůla. Zkusil jsem i Septicflesh a jejich novou porci metalového orchestru, ale výsledek byl ještě o něco kratší zkušenost než se Subterranean Masquerade. Té snaze o velkolepost nevěřím ani prd, smazat. Letmou zkušenost máme za sebou i s konečně novou deskou Lento a budeme tu zkušenost prohlubovat, to je jasný. Rozpaky zatím budí nová věc od Marilyna Mansona, který minule zaválel, ale tentokrát si nějak nemůže vybrat, co chce říct a jak chce znít.

No a v úplném závěru měsíce jsem se začal sbližovat s novým albem Falloch, na které se čekalo tři roky, a zatím to vypadá hodně hodně nadějně. A to by na září mohlo stačit.

// Victimer

Squalus - The Great Fish (2017)  ochutnávka

Squalus jsou pohrobci Giant Squid a jako takové je vnímám. Giant Squid mám rád, takže jsem nakloněn pokračovat v souznění i s nově vzniklou kapelou. Velká ryba je album očekávaně zatěžkané i rozverně avantgardní v jednom, takže najít jeho vnitřní nakažlivost pár poslechů potrvá. Ale cítím, že to půjde. Už ono nestandardní pojetí, kdy dobře krmené bagříky soustavně přejíždějí klávesy a ty pak vyluzují podivné zvuky, je lístkem k objevování.

Atrium Carceri & Cities Last Broadcast - Black Corner Den (2017)  ochutnávka

Kooperace dvou švédských mágů temného podzemí inklinující k poloze dekadentně vedeného ambientu, neboť tahle práce má evokovat díla zapomenutých básníků a když ne přímo díla, tak jejich sny určitě. Hudebně jde o propojení snovějšího pojetí Cities a těžké tmy Atrium Carceri. Cryo Chamber mě opět donutili ke zvýšené pozornosti.

Ufomammut - 8 (2017)  ochutnávka

Sledovat burácející kroky bahnem přelitých mimozemšťanů Ufomammut patří k vítaným kratochvílím běžného smrtelníka pohybujícího se v sludge/stoner a jinak zohaveném doom metalovém korýtku. K Osmičce se dá zatím říct jen tolik, že i ona má svá tuhá a těžce prostupná zákoutí, protože odhrnout všechny ty pavučiny a smotat psychedelické deky z elektronikou prohulených verand dá prostě zabrat. Na druhou stranu, u Ufomammut to byla vždy i chytlavost, kdo je hnal vpřed z bahna a já ji znovu slyším. No, bude to ještě prácička. Kdo se jí ve finále ujme, je zatím záhada.

Necro Deathmort - Overland (2017)  ochutnávka

Elektronický temnosvět Necro Deathmort má za sebou už několik zhoubných záseků, já si však ochutnávám až z jejich posledního plodu Overland. Zdánlivý klid, analogová klasika, doteky avantgardy, rezonující drone stěny - zatím si to vážně užívám. Nic snadného na uchopení, ale tohle je hudební odkaz, který já rád a tohle duo z UK ještě pořádně probereme formou recenze. Overland je první deskou pod Profound Lore, dohled na její vznik měl James Plotkin, a to vše jsou také jisté záruky. Co můžu říct už nyní, tak tahle deska se u mě setká s hezkou, pozitivní reakcí, to jsem si jistý.

Depeche Mode - Music For The Masses (1987)  ochutnávka

Album, se kterým vše začalo. Tedy nejen můj start s Depeche Mode, ale s poslechem hudby obecně. V rádiu tehdy burácel hit Personal Jesus, který se k mému překvapení na albu Music For The Masses vůbec nenacházel. Začal jsem tedy s poctivým studiem kapely, ze kterého dodnes čerpám. Na Music jsou hity jako Never Let Me Down Again nebo Strangelove, ale teď, když jsem si po hodně dlouhé době album pouštěl, jsem se zaměřil na úplně na jiné skladby. Na krásnou baladu Things You Said, kterou mám v rámci pomalých písní DM po Waiting For The Night (Violator) nejraději. Na skvělou a koncertně nedoceněnou Nothing, na temnou Sacred, kterou si později zamilovali Moonspell. A samozřejmě na Behind The Wheel, ke které přikládám live video ze světového tour k Playing The Angel z roku 2006.

Bootblacks - Fragments (2017)  ochutnávka

O gotické, post punkové a jinak nastínované oční linky myslí podmračených jedinců, se otírám prakticky každý měsíc. A ani v září jsem nezahálel. Kapela Bootblacks je z New Yorku a slaďoučce kloubí kytarovku s elektronikou a typicky potemnělou náladou. Rozvíjí po svém to tisíckrát vyřčené a vypadá to, že se u toho dobře baví. Když se to slušně podá, pak to nikdy neomrzí. Mě tedy ne.

Kauan - Kaiho (2017) ochutnávka

Po uhrančivém příběhu Sorni Nai, ke kterému jsem se ještě dlouho vracel, sledoval dokumenty a vším žil, přišel čas se pohnout dál. Otázkou je nakolik mi Kauan ten svůj nový příběh dokáží vnutit. První doteky jsou sympatické, jsme daleko od studených hor, jsme méně dramatičtí a dál od potencionálních děsivostí. Novinka je klidnější, vzpomíná na dětství a dny, kdy se dětství proměnilo v dospělost. Hodně pocitová záležitost, hodně poschovávaných vjemů a symbolických spojení. Kauan jsou už vyspělou kapelou, ale nakolik uvěřitelně bude Kaiho znít, na to si ještě musím počkat.

// Garmfrost: Nikdy se mi nepodařilo najít cestu ke Kauan ani přes veškerou příjemnou snivost. Novinka není výjimkou. Poslechl jsem si Kaiho s tím, že všichni je chválí, tak snad už… A zas nic. Třeba příště.

// Jirka D.: A to já zase jo a novinku protočím s chutí … jen co na ni vyjde čas.

Marilyn Manson - Heaven Upside Down (2017)  ochutnávka

Na závěr si nechávám pana Mansona. Alba Born Villain a The Pale Emperor mám vážně rád, stejně jako třeba starší kousek Mechanical Animals. Novinku rád zatím moc nemám, spíš jen pár kousků z ní, ale třeba se to všechno ještě spojí a sedne si. Působivost a divná estetika dvou předchozích desek mi však chybí. Zatím spíš takový normální Manson, který moc nepřekvapuje.

// Jirka D.: Z desky mám zatím podobně rozporuplné pocity, po výborném předchozím albu je to krok zpět a dolů. Zatím mi to přijde jako taková schizofrenie mezi snahou najít své kořeny (Antichrist Superstar) a pokračovat v novém výrazu (The Pale Emperor). Ani jedno ale nefunguje naplno, jakoby si Manson nemohl vybrat.

Vedle Ufomammut jsou to jejich krajané Nibiru a Lento, kdo koketuje s doom metalem a má venku nové nahrávky. Zatím mám blíž k Nibiru, protože s Lento to vždycky trvá. Z plus mínus stejného ranku přispěchali s novinkou také Process Of Guilt, takže ke konci měsíce nevidím ani tak rudě, jako spíš doomově. Ono se to k tomu uplakanému září tak nějak hodí. Zaznamenal jsem také sklepní zvukové dostaveníčko Raison d’être a Troum (jde o pokračování spolupráce z roku 2015). Samozřejmě mi udělalo radost, ve tmě ideální společník k ponurému snění. Stejně jako hnusní prznitelé Monarch. Tady ovšem nevím, zda budu mít v té záplavě nahrávek na jejich utahanou pikantérii dost trpělivosti. Mezi civilizovanějšími interprety jsem se snažil vyslechnout nové Foo Fighters a Queens Of The Stone Age. U obou zatím čekám na hnutí mysli a lepší úsudek. Přijde vůbec? Vulture Industries obecně nemusím, ale novinku jsem asi dvakrát protočil. Není to špatné, ale jen těžko se najednou stanu velkým uctívačem. S Godspeed You! Black Emperor to mám taky na hranici správného chápání a dobře volené trpělivosti, takže jsem ten jejich ambientní orchestr prozatím odložil. Zpátky jsou Atrox, které beru taky jen okrajově, protože mě nikdy nebavili natolik, abych jim propadl. Novinka je docela impulsivní a výživná, taková masitá, ha. A své pivní radovánky jsem si pořešil u Bhuta.

// Bhut

Ulver - The Assassination Of Julius Caesar (2017)  ochutnávka  naše recenze

Trvalo mi to, protože, když Ulver tak jejich dávné blackové skřehotání a pak ještě William Blake. S dalšími deskami to mám těžké, protože nevydržím. Ale nyní jsem konečně proniknul do nitra té letošní a nechal se prostoupit tou podivností, která z ní sálá. Na jedné straně tu je inspirace starou elektronickou hudbou, na straně druhé až noisové výpady. Má to šťávu, to jo.

Green Carnation - Light Of Day, Day Of Darkness (2001)  ochutnávka

Čas od času přijde chuť na něco k vyloženě poklidnému poslechu. Tohle album má neuvěřitelnou sílu a hlavně bohatý vnitřek. Rozsáhlý koncept vetknutý do jedné stopy čítající rovnou hodinu. To neustálé vracení se k hlavnímu motivu kytary a jeho variacím si prostě zamilujete. Takovéhle desky se rodí jednou za uherský rok, hýčkejme je.

// Jirka D.: Tuhle věc už jsem neslyšel … no hrozně dlouho. Musím napravit.

// Victimer: Jo, tohle je dávná mňamka. Hezky vyvedená, inspirující.

// Garmfrost: Miluju to! Pořád :)

Načeva - Možnosti tu sou… (1994)  ochutnávka

Vzpomínka na big beatové dětství, kdy jsem udržoval svou ledničku plnou a hltal vše, kde se jen otřel Michal Pavlíček - kytarový genius. Ty jeho autorské písně na desce jsou hodně znát, to prostě poznáte. Možná si budete říkat, že je to tuctová vykopávka, ale ta nahrávka má vážně šmrnc. Cítíte zní pohodu, klid i nervozitu běžného života. Všechno je přirozené a příjemně zasazené do stylových melodií. Ačkoliv úvodní song jasně vyhrává i ty další mají hodně co nabídnout. A zpěv Moniky je správně neurvalej. Je to hezký soundtrack k sychravému Žižkovu a má co říci i těm, kteří toto místo zrovna neznají a atmosféru si tak zasadí do vlastních fantazií. Je z toho i cítit ten post-revoluční nádech...

Atrox - Monocle (2017)  ochutnávka  naše recenze

Jeden z návratů, které potěšily, ačkoliv i zde jsem našlapoval velice opatrně. Připomínal jsem si zároveň i éru minulou a nejedenkrát prosvištěl hojně oblíbenou záležitost Orgasm. ...Možná že ten Orgasm byl častější než Monocle… Možná proto, že mi chybí ženské zpěvy, které dříve byly až otravné, ale díky tomu jsem si vlastně Atrox zamiloval.

// Sarapis: Orgasm častější než Monocle...vypadá to, že jsi spokojený muž!

Novinek se na přelomu léta a podzimu nachystala celá řada a já prakticky nevím, po čem dřív sáhnout. Potěšila domácí scéna s povedenými nahrávkami od Avenger, Naurrakar a splitko The Tower s Mörkhimmel. Potěšil a překvapil návrat Akercocke, začarovala mě i Myrkur, ale brzy se ono kouzlo vytratilo, do vesmíru mě přímo katapultovali Ufomammut, svou dospělostí uhranuli Vulture Industries, kteří znějí víc vážně, než kdy dřív. Za to třeba takovej Belphegor natočil tu nejnudnější a vážně nejblbější desku za celou svojí kariéru. Časy bondáží a incestů už jsou prostě pryč. 

V řadě k poslechu je toho ale mnohem víc. Se teďka nějak roztrhl pytel nebo co… Na poslech čekají: Wolves In The Throne Room, Enter Shikari, Marilyn Manson, Monarch, GY!PE, Foo Fighters, Celeste, Satyricon i Urarv.

// Garmfrost

Atrox - Monocle (2017)  ochutnávka  naše recenze

Atrox přišli s deskou, která mě baví, je fajn, suprově zahraná a není šedivá jako předchozí Binocular. Ale po letech, kdy u mikrofonu šílela bosorka Monika a kapela s ní ono bláznění sdílela, není možné se na Atrox koukat jako na stejnou kapelu. Ale jak říkám, všechno na Monocle je výborný. Dobře se to poslouchá.

Septicflesh - Codex Omega (2017)  ochutnávka

Nebudu se tady moc rozepisovat, to si nechám na recenzi. Jen zkratkovitě: Codex Omega je lepší než Titan a Communion. Ale po kouzelných dílech z devadesátých let se mi bude nadále stýskat.

// Victimer: Mně Septic Flesh úplně vypadli z misky a už je jen tak nenaberu zpět. Jsou pro mě jako plastic people of the symphonic, čím víc desek, tím méně uvěřitelnosti. Monstrózní gumídci. Skončil jsem na na Sumerian Daemons, dál mě to odpuzuje.

// Sarapis: Jsou to gumídci, to je fakt. Já ale pořád nechápu to odmítání Titan, vždyť to je fajn deska. Trochu slabší obal, ale hudebně ok, stejně jako třeba Communion. A ano, nad tím vším ční Sumerian Daemons, na něm byli Septic Flesh invenčně jak utržení ze řetězu.

Biesy - Noc Lekkich Obyczajow (2017)  ochutnávka

Stawroginův growl je vynikající! Atmosféra Biesy je famózní, temná až by se dala krájet. Kdo jsou Biesy? Parádní záležitost z Polska. Kluci z Outre, Massemord se dali dohromady, aby předvedli světu své běsy a jde jim to od ruky. Těšit se můžeme z technicky podmanivého death/blacku s odérem DsO a hlavně domovských kapel členů Biesy. Výborná chuťovka na delší čas.

Vulture Industries - Stranger Times (2017)  ochutnávka

Vždycky bylo něco, kvůli čemu se nikdy nestali Vulture Industries mojí srdcovkou. Přitom každá jejich deska byla vynikající a zábavná. Jestli se tomu stane letos s novou deskou, nevím, ale hned od začátku mi šmakuje nejvíc z celé diskografie kapely. Ale kdo by věřil na první dojmy, že. Jisté je, že jsem nadšen bezchybným a velice zajímavým zpěvem pana principála. Zaráží mě líbivost díla, ale k čertu s tím. Líbí!

Moc času na novinky mimo recenzované věci a srdcovky jsem neměl, ale přece jsem koštl čerstvé dílo Foo Fighters Concrete and Gold a zase je smázl. Dal jsem šanci Myrkur s novou várkou podivností a taky smázl. Nějak to nechápu nebo co. Těšil jsem se na Akercocke - Renaissance in Extremis, ale taky mi to moc nesedlo. Ale to bude na dýl. Ani Belphegor mi mnoho radosti neudělali. Spíš žádnou. Zato jeden letmý poslech Infidele(s) francouzských nenávistníků Celeste slibuje opět ničivý materiál.

// Sarapis

Leprous - Malina (2017)  ochutnávka

Ač pivař, tahle malinovka mi chutná. V některých fázích výrazně sladká a možná moc bublinek, ale jako celek ji beru a přidávám si. Kapela se vyvíjí očekávaným směrem, nehty zapilované, pěšinky upravené, za ušima čisto. Nejvyšší liga prog metalu v písničkovějším pojetí a se silnými melodiemi.

Akercocke - Renaissance in Extremis (2017)  ochutnávka  naše recenze

Jednou z příjemných zpráv tohoto roku je návrat Akercocke. Ještě příjemnější je zjištění, že znovuzrození kapely doprovází zajímavé albem. Jeho klikatými útrobami se proháním zatím obezřetně a s bázní, ale odhodlaně přijít nahrávce stejně jako ostatním z dílny Akercocke na kloub. Lepší se to s každým metrem magnetofonové pásky, zaznamenávám si oblíbené oblasti, které se s dalšími poslechy rozšiřují. Líbí se mi, jak krajina přirozeně mění svůj ráz a přitom neztrácí kouzlo. Kolega Victimer podlehl, já si k němu asi brzo přisednu. Mimochodem David Gray opět excelentní.

// Garmfrost: Kdysi se mi desky Akercocke pokaždé začaly s odstupem času líbit. Asi ještě není s odstupem času a opravdu jsem se nudil a celkově mi stylově Renaissance in Extremis nešmakuje ani za mák.

Forefather - Tales From a Cloud-Born Land (EP) (2017)  ochutnávka
 

Wow, Forefather ještě žijou! Ale proč by ne? To jenom já jsem je po Last of the Line ztratil z dohledu a s předloňskou deskou Curse of the Cwelled vůbec nepřišel do styku. Tak alespoň letošnímu EP se podívám na zoubek, abych zjistil, co se za těch několik let (slovy šest) v pokojíčku bratrů folku změnilo. Koukám, že skoro nic, ale to vůbec nevadí. S charakteristickými riffy, jako je kupříkladu ten v One Blood and One Bone, se budu rád potkávat i nadále. Zvuku živých bicích se asi už nikdy nedočkám, ale na druhou stranu programming mají chlapi už v malíčku a je to ok. Prostě Forefather. Na tomto EP ve standardní formě, což v překladu znamená pusťte si to a bude vám fajn.

Threshold - Legends Of The Shires (2017)  ochutnávka

Dvojitá dávka progmetalu dle mustru Threshold je velká posluchačská výzva, ale jde to skoro samo. Threshold jsou v podstatě hitmakeři a ani nové dvojCD není problém vstřebat. I navzdory tomu, že si opět musíme zvykat na nového zpěváka. Glynn Morgan už kdysi v Threshold působil, natočil Psychedelicatessen a zmizel, takže je to takový starý známý. Hudba kapely je od té doby trochu jinde, ale Glynn se v ní našel a všechno šlape bez klopýtání. Materiál se zdá být silný a trvanlivý. Pokud se dokodrcám k recenzi, procenta budou vysoká.

Ahab - The Boats of Glen Carrig (2015)  ochutnávka  naše recenze  rozhovor

Námořnímu funeral doomu se u nás daří. Svědčí o tom kladná hodnocení obou posledních alb - předloňského The Boats of Glen Carrig a hlavně Giant (2012), které jsme dokonce zařadili mezi deset nejlepších nahrávek onoho roku. Do přenosného přehrávače jsem si tentokrát naloudoval The Boats…, které jsem v době vydání prolétl jen okrajově. Ahab si zde udržují svou ochrannou známku a troufnu si říct, že bych je se zavázanýma očima (po pár minutách, hehe) určitě identifikoval. Což v rámci žánru nemůžu říct o každém. Možná za to může Drosteho vokál (hluboký i čistý) nebo některé kytarové aranže, ale mám pocit, jako bych při poslechu vstoupil na území starších nahrávek Opeth, ale místo obvyklé procházky bych odbočil někam do přítmí a mrtvolného vlhka, ne nepodobnému atmosféře podpalubí bárky ztracené v neznámých vodách. Skladby jsou dlouhé jak námořní míle a i když je obzor statický a nehybný, nikdy nevíte, odkud a kdy na vás skočí Droste nebo nějaká zvuková vlna plná negace. Album zpracovává stejnojmenný román od W.H.Hodgsona a v některých momentech mám opravdu dojem, že obracím zežloutlé listy lodního deníku.

// Victimer: Droste je mástr, málokdo mě dokáže svým hlasem tak odrovnat. Dvě poslední alba jsou svým způsobem milníky, protože je to naprostá špička žánru. Jdu si hned jedno z nich pustit.

// Garmfrost: Onehdy jsem si dal opáčko a stále je to krása plná mocných melodií a monumentální atmošky.

No a tohoto se už několik týdnů nemůžu zbavit:-)

// Jirka D.: Moc pěkný… :)

// Bhut: Těžko říct, jestli jde o “povedený cover” protože postrádá vlastní otisk. Nebýt tam trochu odlišný vokál, tak je to Dio s novou kapelou. Ale je jasné, že tady asi šlo o něco jiného, už kvůli tomu epickému zpracování videa :D

// Sarapis: Mně se právě že líbí i ta předělávka, rytmicky to dostalo pořádné koule a i když Killswitch Engage neposlouchám (a ani nebudu), tady se jim podařilo do songu dostat zrovna ty prvky metalcoru, které mi nevadí.

// Sorgh

Atrox - Monocle (2017)  ochutnávka  naše recenze

Famózní návrat zajímavé kapely, ve který jsem už nevěřil. Album nejde usadit jinam než do Norska, na první poslech. Více v recenzi.

The Cranberries - Bury The Hatchet (1999)  ochutnávka

// Bhut: Čtvrté album v pořadí a pořád plné hity, chytlavou náladou i vyloženě poslechovými kousky. Obal od dvorního tvůrce pro Pink Floyd je zajímavý a působivý. Mám rád tyhle věci a tuhle kapelu.

Rage Against The Machine - Rage (1992)  ochutnávka

// Bhut: Nejlepší nahrávka od RATM! Od prvního: “Ughh! Hey yo, it's just another bombtrack...ughh!”, přes Matrixovskou Wake Up až po závěrečnou svobodu. Pecka.

Ulver - Themes From William Blake´s The Marriage Of Heaven And Hell (1998)  ochutnávka

// Bodin

Myrkur - Mareridt (2017)  ochutnávka

S dánsko/americkým woman black metalovým projektem Myrkur to mám těžké. Nebyl jsem kdovíjakým příznivcem Amalie Bruun v prvopočátcích kapely. Připadalo mi, že věci dělá až moc vyumělkovaně a nejistě. Ovšem s novým albem Maredidt (Noční můra) musím smeknout pomyslný klobouček. Dle mého se povedlo na výbornou, je naplněno jak krásnými melodiemi, čistým zpěvem tak i zvířecí dravostí. Sever jde cítit na sto honů !

// Bhut: Já se v tom našel a pak zase ztratil. Kompas je někde v těch lesích… Na mě až moc zbytečná hra na atmosféru, málo black metal a přílišná inspirace něčím, co už jsem slyšel jinde… Nechá se to, neříkám, že je to kravina, ale to nadšení klesá...

Mastodon - Cold Dark PLace (EP) (2017)  ochutnávka

Hodně povedená věc, i když se jedná o skladby, které se nevešly na poslední dvě alba, tak v žádném případě nejde o nějaký druhotný materiál. Naopak každý song je originální a tak trochu netradiční a trochu experimentální.

// Jirka D.: Právě to protáčím a je to fajn materiál, co song, to trochu jiná barva a odstín. Materiál přesně pro EP, jako je toto.

// Sarapis: Zachytil jsem song “Toe to Toes” kvůli klipu a znělo to fakt dobře, uvolněně. Toto EP si nenechám ujít.

Kauan - Kaiho (2017) ochutnávka

Kauan a jejich očekávaná novinka Kaiho, se kterou jsem zatím ve stádiu prvotních poslechů.

Napalm Death - Fear, Emptimess, Despair (1994)  ochutnávka

Mé oblíbené album jsem po pár letech získal na CD nosiči, a tak poměrně často zahřívalo mechaniku.

Mystifier - The World Is So Good That Who Made It Doesn't Live Here (1996)  ochutnávka

Výborná věc těchto brazilských blackmetalových maniaků. Hrozně nedoceněná kapela.

Dead Carnage — Flesh, Blood, Orgy (2017)  ochutnávka

Debutové album severomoravských maniaků vyšlo v aktuálním čísle časopisu Pařát. Na ploše 30ti minut očekávejte přímočarou deathmetalovou jízdu severského ražení, ale v originálním provedení.  

V poslední době jsem nějakou dobu zanedbával poslechy letošních novinek. A že se jich urodilo dostatek se nemusí připomínat. Mezi stále nejhranější patří Mutilated and Assimilated navrátilců Broken Hope, Renaissance in Extremis oživlých Akercocke, The Assassination of Julius Caesar norských Ulver a zovuvydané album Substrata ambietní veličiny Biosphere. Mezi hodně povedená alba musím zmínit i švédskou deathmetalovou drtičku The Lurking Fear s debutem Out of the Voiceless Grave s Tomasem Lindbergem za mikrofonem.