Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pět neohlášených nahrávek, pět krátkých textů. Vše na značce Cecek Records a vše od pisálka, který tuhle muziku nevyhledává ani ve svých nejslabších chvilkách. Má-li to pro vás váhu, zvažujte, nemá-li, nečtěte.

// Blank Out - Začíná noc

punk

srpen 2015

kat. č. CR 164

11 skladeb, 29 minut

bandzone // facebook

Blank Out nás svým pojetím punku přenesou do vesnické knajpy, kde se sází na jednoduchost, zapamatovatelnost, ráznost a zábavu, protože víc intelektu od štamgastů čekat stejně nelze. Jejich školní punk podpořený akordeonem připomíná Tři sestry, a pokud mi moje skromná znalost Fanánkovy kapely dovoluje srovnávat, blízko si mají i textově. V nich jsou Blank Out proti systému, pro punk a underground, pro chlast a pro rušení nočního klidu, ale asi jim to lze odpustit. Žánrový diktát káže nám a jim a všem a všichni jsme spokojení.

Bez předsudků ale tomuhle albu přiznávám chytlavost, především díky akordeónu i příjemnou atmosféru a Stopa 06 by se v klídku vešla na soundtrack Pulp Fiction. Skladatelský rozlet autorů se drží při zemi, skladby jsou po dvou minutách smrtelně vyčerpané, ale v tomto manévrovacím prostoru si je kapela naprosto jistá a prakticky celá deska šlape od začátku do konce svižně, jistě a bez přehmatů. Vím, že toho budu jednou litovat, ale klidně napíšu, že tohle bych si někde na akci u (osmýho) piva pustil.

// Driák - Tvrdá realita

punk

červen 2015

kat. č. CR 161

12 skladeb, 38 minut

bandzone // facebook

Punk Driáku je o poznání dospělejší a na první poslech je v něm znát větší vyhranost a jistota v tom, co chce kapela hrát. Není toho moc - jejich punk je tradičně jednoduchý, bicí jsou ubíjejícím způsobem stejné napříč celým albem a jejich bum-čvacht systém udolá nejednoho náročnějšího posluchače. Ale třeba využití akordeónu je střízlivější než v případě Blank Out, je v tom cítit rozmysl a úvaha nad tím, jak a co hrát a jak to nepřehnat.

Tematicky a textově jde o klasickou kritiku společenských a politických poměrů, se zahrnutím aktuálních bolestí (např. islámský terorismus) i tradičních stížností na justici a policii a Santa Clause. Vše podáno v mezích žánru a podzemí přesvědčivě a podloženo relativně slušnými texty, i když hloubku či přesah v nich hledat nelze. Stejně tak nelze hledat přesahy hudební a s tvrzením, že jeden song vám bude přidat stejný jako druhý, třetí a vlastně všechny, nebudeme daleko od pravdy. 

// Staré pušky - Sladkých 11

punk-rock

srpen 2015

kat. č. CR 159

11 + 2 skladby, 47minut

homepage // bandzone // facebook

Staré pušky jsou jedinou kapelou z této pětice, o které jsem už kdesi cosi slyšel, a taky jedinou kapelou, která se pokusila o profesionálněji pojatou nahrávku. Ta je svým obsahem a v souladu s názvem fakt sladká a za některé skladby (Zapalme náš byt, Ty jediná) by se nemusel stydět ani Petr Hapka. Tedy nemusel … prakticky jen s ohledem na jejich naturel, protože provedení je z muzikantského kumštu někde úplně mimo.

Muzika Starých pušek je patetické melodrama, které snese přívlastek punk snad jen proto, že v porovnání se seriózní produkcí tohoto druhu by shořela jak papírový čert. Snaha o profesionální přístup se pak podepsala na nezdravě přebuzeném zvuku, který si v mnohých místech (Pryncezna z plakátu … to „y“ jsem si fakt nevymyslel) nezadá s osmdesátkovou fasádou, bicí prošly tolika filtry jako obálka módního časopisu a celek je podivně zastřený a bez života.

Staré pušky nemají naturel punkového podzemí (tak jako třeba posledně uvedení Zatrest), ale zároveň je zdaleka nelze dávat naroveň seriózním kapelám a hudebně kultivované scéně. Zvláštním způsobem se v nich prolíná snaha o punkovou drzost, vizáž, ale rovněž i snaha o pop rockové nenásilí typu Mňága a Žďorp, které si ale pustím mnohem raději. Protože jim to věřím. Tenhle kočkopes mi ježí chlupy na celém těle.

// Výsměch? - Thorns

gothic / new (dark) wave

říjen 2015

kat. č. CR 170

6 + 2 skladby, 32 minut

homepage // bandzone // facebook

Výsměch? prý fungují od roku 1996 a tahle deska z loňského podzimu je jejich plnohodnotný debut, přičemž včetně dvou remixů (bonusů) se jim o jednu vteřinu podařilo překonat hranici dvaatřiceti minut. Málo? Jak pro koho. Muzika téhle kapely vás zavede do světa gothiců, vytažená baskytara připomene post-punková léta, občas XIII. století či Alvaréz Peréz a zpěvákova hlasová poloha Hanka z Kill The Dandies! Křídla možnému rozletu vašich sympatií ale ustříhne mnoho věcí, počínaje primitivní rytmikou a kolovrátkovitostí většiny skladeb, a konče vyloženě školní angličtinou. This is the end my friend.

Nepopírám, že místy na sobě pozoruju cosi jako zaujetí a že některé motivy mě dokáží svou atmosférou upoutat, ale jednak jich je fakt málo, a pak hned vzápětí přiletí facka laciného klávesového rejstříku nebo za uši tahající výslovnost textů. S obojím a mnohým dalším mé možné sympatie prohrávají prakticky kontumačně. Jediný plusový bod si připište za edici, která vyšla jako 8-panelový digipak a s přivřeným očima a vymazanou zadní stranou jako digipak povedený.

// Zatrest - Speciality šéfkuchaře - große Hits

punk

listopad 2015

kat. č. CR 174

22 skladby, 54 minut

bandzone // facebook

Z logiky názvu desky je jasné, že jde o bestofku nebo chcete-li průřez dvacetiletou historií kapely, což se i v bookletu nějak komentuje. Respektive bookletu … jde o přehnutý papír a CD edici vyloženě spartánskou, která je vším možným jen důstojným nosičem odrážející dvacet let (dvacet let!) kapely určitě ne. Tady se mělo přitlačit a je dost škoda, že k tomu nedošlo.

Zatrest jsou punk, punk z počátků a všichni až na mě to asi vědí. Všichni už si nejspíš taky zvykli na krutě falešný zpěv, u kterého mi pravidelně cuká v koutku (prakticky celou desku) a u kterého mám pocity jako fanoušek Pink Floyd zírající na Johnnyho Rottena, jak na sobě trhá triko jeho oblíbené kapely. Zatrest na to jdou maximálně jednoduše, ale nikoliv primitivně. Jejich skladby mají drajv, mají správný živočišný základ a energii, která je vším tím dřeváctvím posílena a oproti dnešní přísně sterilní produkci jde vlastně o celkem svěží zkušenost. Jejich skladby jsou taky svým způsobem lidovky, kterým stačí dva tři poslechy a máte je v hlavě, v krvi a v nohách. A pak už je to na vás, protože tomuhle punku lze uvěřit a lze z něj cítit to, co podle mě správný punk má mít. Já ale děkuju pěkně a vracím se k Pink Floyd.