Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Vystřelit novou trojici blackmetalových kapel, které jsou neznámé, pokud možno nové a ještě k tomu zajímavé, se stalo oříškem, k jehož rozlousknutí jsem potřeboval poněkud více času, než je zdrávo. Jednoduše řečeno, neměl jsem šťastnou ruku a také jsem se potřeboval vracet k jistotám a prověřeným dílům, což ostatně nejlépe reflektují naše měsíční redaktorské ozvěny. Přesto se mi podařilo pokořit a podvolit si pár nahrávek, které jsem shledal výjimečnými. Níže najdete aktuální trojici - ať už svatou v jakémkoliv smyslu úcty, vyznání či přesvědčení. Poslech i výběr jsem seřadil tak, aby dostál jisté dramatičnosti a aby se tendence uchvácení volně prohlubovala. Ruiny starodávného svatostánku současného i padlého kultu budiž tím nejlepším možným prostředím k doplnění mozaiky abstraktní nálady, kterou si tu za malou chvíli rozehrajeme. Nač čekat dál - nadešel čas poznání, rozjímání a objevování.

Muvitium
Through The Veil Of Medieval Prophecies

2025
Švédsko
MA

Pro fanoušky: Bekëth Nexëhmü, I Shalt Become, Monarque

Mít rád black metal znamená mít rád Muvitium. Tady je podle mě všechno, co se tak obecně od black metalu očekává. Přesto to není žádná průměrná nahrávka. Jen nerozumím jednomu - autorem je Swartadauþuz, kterého mnozí jistě znají z bambilionu jiných projektů, jež tvoří. V Kapli jsme rozjímali nad nahrávkou tělesa Gnipahålan a kolega Garmfrost se mu rovněž několikrát věnoval, namátkou třeba zde. A to, čemu nerozumím, je právě štěpení nápadů do jiných projektů. Hudebně se to všechno snese v jednom kotlíku. Jasně, nějaké rozdíly mezi „kapelami“ najít lze, ale vesměs je to pořád silný, atmosférický black metal.

Je pak takové potěšení i zklamání zároveň, když si člověk hledá informace o kapele, kterou dosud neznal, aby zjistil, že za ní stojí člověk, kterého už obdivuje v jiných projektech podobného střihu. Pamatuji si toho dost, i všelijaká personální propojení mezi hudebními tělesy, ale na některé vazby už fakt nemám kapacitu, jakkoliv bych chtěl být chodící Metal Archives. Nicméně oprostíme-li se od faktu, že autora už známe a nechceme vyloženě srovnávat s jeho tvorbou jinde, máme před sebou sytou porci atmosférického blacku, který se opírá o majestátní klávesy podkreslující náladu a tvořící mlžné pozadí celé nahrávky. Klávesy tu nehrají prim, přestože ani na moment nepřestanou budovat náladu.

Může to trochu evokovat současnou Arkonu nebo prastaré Limbonic Art, ale pořád je v tom vlastní invence jedinečného rukopisu, který autor má. Je to neuvěřitelné, ale chlapík zase boduje. Štěkavý vokál ve svižných skladbách je správně obarvující a do té záhadně epické hradby se skvěle hodí. Kytary by si možná zasloužily výraznější vytažení, ale nutno dodat, že právě jejich jemné zastření podtrhává dramatickou náladu. Podobně je to i s bicími nástroji, které bych si dovolil připodobnit k raným Avenger, zejména přechody mi svým zvukem a bubenickým stylem docela připomněly právě je.

Ideální pro noční poslech, kdy klávesy začnou být až strašidelné. Nechci napsat děsivé, ale takové akorát „bubákovské“, zkrátka.

Vel’har
Proskynesis

2025
mezinárodní
MA / BC

Pro fanoušky: Gryftigaen, Mare, Gevurah

Málokdy mě opravdu baví intro a celé to ponuré navozování atmosféry, které má posluchače přesvědčit, že jde o něco okultního, mystického a správně tak nastavit jeho vnímání. Skladba Invocatio, otevírající tuto nahrávku, však naprosto dokonale splňuje všechny body, které jsou ke správnému úvodu zapotřebí.

A taky mě málokdy osloví kapely, které se snaží těžit z nějakého magického pojetí black metalu. Odkazy na esoteriku a podobná témata ne vždy dopadnou dobře, ale zrovna album Proskynesis je touto mystičností prosycené naprosto adekvátně. Ostatně hudbu pomáhal aranžovat Deacon D z Hetroertzen, což je i směr, kterým lze k nahrávce přistupovat. Právě rozpoložení podobných okultních black metalů je mi sympatické.

Má to zajímavý náboj a energii, i když tempo zrovna neuhání divoce vpřed. Dokonce ani stopáž této desky není nejdelší, ale tak nějak je dostačující – byť bych tam ještě jeden či dva songy rád slyšel. Zanícený vokál posedlého maniaka rozšiřuje rozměr poslechu směrem k oněm rituálním celebracím. Je to takové správně jedovaté a má to jiskru. Dokážu pochopit názor, že to nic nového nepřináší, ale tohle hudební snažení vnímám spíše jako formu zhmotnění nepopsaných poznání. Je to vyjádření určité atmosféry a snaha o její přenos. Není to jen muzika s chytlavými nebo rychlými písničkami, ale forma smyslového dráždění. Ne však tolik, abychom tomu mohli nalepit štítek avantgarda nebo psychedelie.

Má to taky určitou náboženskou povahu a myslím, že naprosto perfektně zapadá do konceptu tohoto seriálu – Kaple. Tedy, jak už jsem asi stokrát mlel dokola, nejde jen o pouhý poslech, ale o plné vnoření se do nálady nahrávky, o její úplný a hluboký poslech, rozjímání nad sebou samým a koneckonců i o jistou rozmluvu vnitřního pnutí sama se sebou. Tohle je cesta, která mi dává smysl a která mi ukazuje, že black metal není jen o satanských plivancích. Třeba to tam nikdo jiný neslyší, ale já jsem spokojen.

Arrows
Yearning Arrows; Cloven Suns

2025
Švýcarsko
MA / BC

Pro fanoušky: Wyrgher, The Ruins Of Beverast, Abyssal

Volně navazuji na předchozí album něčím, co shledávám naprosto mimořádným, nebývale silným a efektním. Arrows je nová kapela, byť je obklopena lidmi tvořícími tzv. Jünger Tumilon, což je kruh blackmetalových nadšenců ze Švýcarska. Arrows v sobě snoubí již výše zmíněné prvky avantgardy, ale také doom metalu a neuchopitelné, majestátní atmosféry. Pouhé čtyři skladby do vás od samého počátku začnou zařezávat hutné pocity nezemskosti, abstraktních vizí a podivně mrazivých dojmů lidské malosti.

Je to asi šílené, ale filosofické otázky mi začnou okamžitě kmitat hlavou, kdykoliv slyším podobně zaměřená hudební tělesa. Třeba i u dosud poslední nahrávky Inferno jsem zažíval podobné pocity, kdy při poslechu nabývám dojmu, že tady nejde jen o hudbu, ale že se děje něco mimosmyslového – něco na pozadí, něco, co nejsme schopni pojmout slovy ani obrazy. Možná za to může i obrazová podpora obalů takových nahrávek. A Arrows si na svůj debut rovněž nezvolili nic jednoduchého.

Asi se už ztrácím v popisování a snaze přiblížit zájemci tuto hudbu, ale jak poslech postupuje a moje snaha o noření se do podstaty alba sílí, tak se přímo úměrně klíží i moje schopnost vyjadřování. Událost letošního roku. Když ne nejlepší album, tak rozhodně mimořádně silné. Mám dojem, že se tu děje něco velkého.

Kostel sv. Apoleny

Dávno to mu je, co na tomto místě stávala kaple. Prý již od třináctého století, ovšem její existenci značně poškodila husitská tažení. Od té doby místo chátrá a pozvolna se vytrácí. Když tu slepý kovář Bartholomäus Fickh ve snu získává návod, kterak si zrak navrátit. Druhý den vykoná pouť do zchátralé kaple a nalézá pramen. Napije se, omyje oči a hle – vidí. Zázrak dosvědčuje i hostinský Sebaldus Hopfer, který zde vyléčí své oční onemocnění. A tak se hrabě Georg Maxmilian Lindel roku 1670 rozhodne, že zde vybuduje poutní místo (kostel) zasvěcené svaté Apoleně (patronce zubařů). Pramen je vyhlouben a upraven do podoby studny se zastřešením. Kaple Panny Marie Pomocné je opravena a obecně celé okolí je zamýšleno jako rozsáhlý areál.

Pozvolna zde roste usedlost, která se zove jako Svatá Apolena, též někdy řečeno jako Apolonie. Během prací je nalezeno ženské tělo, které je pohřbeno do důstojnější hrobky. V roce 1675 je panství prodáno Janu Václavu Novohradskému z Kolowrat, který myšlenku zcela nesdílí a nechává dokončit pouze objekt kostela a kaple. V následujícím období se z místa stává oblíbené poutní místo a hovoří se o řadě zázračných uzdravení. Od roku 1687 zde žije poustevník Jacob Pauridl, který zde umírá v prosinci 1736. Roku 1898 však stavbu zachvátí požár, ale netrvá dlouho a budova je obnovena. Z trosek zvonů jsou odlity nové a již roku 1900 usazeny. V pozdějších letech zájem upadá a ve vzduchu číhá první velká válka. Stále však místo chátrá, a to dokonce do té míry, že bohoslužby nejsou z bezpečnostních důvodů možné vykonávat uvnitř a odehrávají se venku. To platí pro rok 1938 a později.

Po přehnání divoké druhé světové války zdejší obec osidluje převážně německé obyvatelstvo, které je však velmi brzy odsunuto. Kraj začíná chřadnout. Z pamětí zdejšího faráře Jaroslava Baštáře víme, že po roce 1948 byl kostel značně zdemolovaný. Dokonce se v něm nacházelo ještě několik deskových obrazů, které však nedlouho po oznámení jejich přítomnosti památkovému úřadu, kdosi likviduje ohněm přímo před kostelem. Také udává, že byla otevřena i hrobka a tělo rozházeno po podlaze. Farník odtud odchází v roce 1959. Protože se však nacházíme velmi blízko západních hranic, je zdejší usedlost v likvidačním řízení, což probíhá v 50. až 60. letech. Od té doby je z kostela a blízké kaple ruina, kterou se postupně snaží zachovávat spolek Zvon.

Fotografie jsem pořídil 27. dubna 2024.