Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak do úvodu bych to moc nehrotila.Tuším, že většina z vás už odhadla náplň nového cyklu, který připlul na punkem otesané lodi z irských vod. Však nenechte se zmást, nepůjde pouze o lodě připlouvající z Irska, ale z celého světa. Celá osnova v mé mysli funguje na principu nástěnných hodin, které ovšem neukazují ubíhající hodiny, ale měsíce - 12 čísel, 12 měsíců, 12 kapel – tudíž jedna za měsíc. Celkem jednoduchý mechanismus. Ale už dost žvatlání! Nechci vás tu krmit otravným vysvětlováním principu, na kterém funguje tento cyklus, nýbrž tím, co nám díky svému fungování nabídne. Podíváme se nejen na kapely, ale také na písničkáře. Více méně se budeme bavit hlavně o jejich historii a protloukání se do hudebního nebe. Rafičky ukážou také na jejich vydaná alba a odehrané koncerty. Možná v některém díle nechám i místečko pro recenzi na mnou nejlépe hodnocené album.

Proč vlastně The Mahones?

Kapela, která je na scéně už přes 20 let, vznikla v Kanadě a v roce 2012 přispěla do své diskografie osmým studiovým albem nazvaným "Angels & Devils". Samozřejmě nejde o nikoho jiného než o The Mahones. Za stvořitele této zelené smečky je považován Finny McConnell, který to na Svatého Patrika v roce 1990 celé odstartovat a rozhodl se věnovat se kapele na plný úvazek. Dnes už můžeme s jistotou říci, že tenkrát to myslel doopravdy vážně. V mých očích se odráží jako přeživší, neboť on jediný je v kapele po celých 22 let. Všichni ostatní členové kapelu opustili především kvůli nadměrnému cestování. Bylo to zkrátka příliš unavující. Co mě na této kapele velmi fascinuje, jsou jejich počátky. Podle zdrojů se poprvé předvedli na jakési oslavě jejich kamaráda, kde to vše začalo. Lidé si je oblíbili a oni začali hrát po celém Kingstonu. Jejich jméno zní podobně jako The Ramones a i když to bude znít úsměvně, jméno The Mahones bylo vybráno právě proto, že se to s touto punkovou skupinou rýmuje. To však není jediný důvod. Ten další je spojen s další punkovou legendou The Pogues, kteří si dříve říkali Pogue Mahone. Kapela je jimi také ovlivněna, stejně jako dalšími, mezi které se řadí například The Who a The Clash.

Pomalé drásání se až na vrchol

První album, o kterém je třeba se zmínit, se jmenuje "Draggin´ the Days". Jakožto jejich prvotní výtvor na CD neobsahuje natolik divoké písně, jaké od The Mahones povětšinou známe. Byť se na první poslech zdá, že to bude stát za skočnou na dřevěném stole s Guinnessem v ruce, tak úplně tomu zase není. Určitě nesmím zapomenout zmínit "Star of the County Down", kterou (na rozdíl od jiných kapel) mají The Mahones o dost pomalejší. Možná to z počátku zní tak trošku jako u indiánů na českém tržišti, hehe. Tedy alespoň mi to tak přijde v úvodu díky jemně hrající píšťale. Další pěknou nahrávkou na téhle desce je rozhodně "Drunken Lazy Batard" (fanoušci jistě znají). Na jejich první nahrávky je album relativně ocenitelné. Střídají se pomalé skladby s rychlými a na poslech je album příjemně uklidňující s drobnou dávkou divokého koření, které pobízí k pití kvalitního, čepovaného, jemně nahořklého moku. Nicméně jistě jste si všimli v začátku odstavce, že jsem se zmínila o prvotním výtvoru na CD. Jako bonusovou informaci ale musím dodat, že jejich první výtvory, ještě před prvním albem, byly uchovány na kazetě, která byla pojmenována "Clear the Way".

Když jejich počiny spočtu i s kazetou, dostávám se ke třetímu poli. To neslo plody v roce 1996 a říká si "Rise Again", kde zaslouženou jedničku získala skladba "Paint the Town Red". Tu mohouněkteří znát z filmu The Fighter, jenž byl natočen v roce 2010 jako životopisné sportovní drama. Byla použita při závěrečné bojové scéně. To však není jediná nahrávka, kterou The Mahones poskytli pro filmová zpracování. "Rise Again" obsahuje v pořadí jako čtvrtou skladbu "100 Bucks", která byla o dva roky později použita v americko-kanadské romantické komedii Dog Park. Další skladba, která není zařazená pod žádné z jejich alb, byla samostatně nahrána pro snímek Celtic Pride, pod stejným názvem jako film, v roce 1996.

Alba "The Hellfire Club Sessions" (1999), "Here Comes Lucky" (2001) a "Live at the Horseshoe" (2003), které kapela naporcovala svým příznivcům s intervalem dvou let, zde zmiňovat nebudu. Ne že by si nezasloužila svou pozornost, ale nepatří mezi ty významné počiny v hudební dráze kapely. Je to spíš takové smutnější období jak pro kapelu, tak pro jejich fanoušky. V roce 1999, hned po odehraném koncertě, zemřel jeden z jejich členů, baskytarista Joe Chithalen, který náhodně pozřel potravinu s obsahem arašídů, na které byl alergický. V roce 2003 vydala kapela kompilaci pod názvem "Paint the Town Red".

O tři roky později, v roce 2006, bylo vydáno další studiové album "Take No Prisoners". Zde bych dodala další zajímavost, která úzce souvisí s filmovým světem. Skladba "A Little Bit of Love" byla použita ve filmu Ecstasy. Po tomto albu se kapela na čtyři roky odmlčela a nevydala žádnou studiovou desku. Nicméně přišla na řadu další kompilace s názvem "Irish Punk Collection", a to v roce 2008. Po dalších dvou letech vydala kapela album "The Black Irish" a ve stejném roce přišla (do třetice všeho nejlepšího) na řadu jejich poslední kompilace "Whisky Devils – A Tribute to the Mahones".

Když celou jejich diskografii shrnu od počátků až do roku 2010, většina písní byla z McConnellovi hlavy, ale i přesto se objevily na většině alb tradiční skotské písně, které hrají i kapely s The Mahones spřízněné.

Rokem 2012 nastal jejich největší úspěch – "Angels & Devils". Tímto albem je pro mě celá tahle smečka na samém vrcholku lana. Podle některých je toto album označováno za nejlepší z celtic punku vůbec! Když jsem poprvé slyšela jejich titulní song, nohy se mi roztančily v perfektním skočném rytmu. Mandolína jede jako po másle, a tím dostává skladba opravdový šmak! Kdo ještě neslyšel, vřele doporučuji. Toto album vydala kapela ve spolupráci s Whiskey Devil Records (většina ostatních alb byla ve spolupráci s True North Rerords).

Obsazení

Možná je na čase představit si také samotnou posádku. Kdo obsluhuje veškeré nástroje v současnosti? Samotného zakladatele, Finnyho McConnella, jsme si již představili, proto nebude žádným překvapením, že je skladatelem, zpěvákem, hraje na kytaru a mandolínu. Jeho náhradníkem v případě, že pod jeho rukama znějí struny kytary, je Sean Winter, který umí kromě mandolíny i na harmoniku a banjo. Paul Cuzo Mancuso má na starosti basu a vokály. Chlap bez piva je jako kapela bez bubeníka, tudíž ani tedy nechybí bicí, za kterými se schovává Dom Bomb Whelan. A aby to nebylo jenom na chlapech, krásná a sexy ženská posila Katie Kaboom McConnell doplňuje tuhle čtveřici akordeonem.

Spolupráce s ostatními kapelami

The Mahones hráli již po celém světě a sdíleli podium s kapelami, jako jsou Dropkick Murphys, Stiff Little Fingers, Agnostic Front, The Damned, Street Dogs, Flogging Molly, The Dubliners, The Defects a další.

The Mahones na českých podiích

K nám do Česka zavítali v roce 2011 na letní festival v Táboře – Mighty Sounds, který byl mým prvním velkým festivalem a zároveň prvním setkáním s touto kapelou. Do dnes si pamatuji jejich vystoupení a mám ho ve vzpomínkách zaryté jako něco úžasného a živelného. Tenkrát jsem z toho byla dost hotová. Bože, můj první velký festival... Stála jsem s kluky přímo pod pódiem a sledovala McConnella, jak fouká do irské píšťalky, zatím co kluci slintali nad krásnou sexy Katie, která vystrčila zadek, ohnula se dopředu, napnula hrudník a s úsměvem zabrala do akordeonu. Slunce svítilo a člověk měl s touhle kapelou pocit, že víc než pivo, přátele a jejich muziku už prostě nepotřebuje. Jejich irské písně svařené v jedno s punkovými rytmy dokáží člověka slušně nabudit.

,,Pokud jste do punk-rocku, budete nás milovat. Pokud nejste, nebudete." (Finny McConnell)