Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Celtic Punk 10/12 - The Real McKenzies

Celtic Punk 10/12 - The Real McKenzies

Lyriel11.10.2013
Mají svá léta, ale co se týká tvorby a vystupování, s mladšími kapelami tohoto žánru se mohou klidně rovnat.

Tehdy jsem za sychravého počasí stála pod obří nástěnkou v Českých Budějovicích, ze které se na mě usmíval plakát pestrý nejen barevně, ale i obsahově. Mezi všemi těmi jmény se vyjímal nápis, který je titulem pro říjnový díl – The Real McKenzies.

 

Hned jak jsem dorazila domů, neváhala jsem zakoupit si vstupenky pro Mighty Sounds 2012, jehož součástí byli právě oni. Dokonce jsem kvůli tomu prodala i lupen na Marilyna Mansona a dodnes toho nelituju. Už jsou to staří pardálové, ale jejich hudba má stále něco do sebe a jejich plodnost nezná hranic - nasvědčuje tomu i loňská deska s názvem „Westwinds“, ke které se v průběhu článku ještě dostaneme.

 

Netřeba zdůrazňovat, že jejich hudba není nic jiného než tradiční skotské písně ovlivněné punkem. Je na nich ale vůbec něco jedinečného? Zeptám se jinak: už jste si někdy všimli toho, že by na sobě neměli kilty? Nevím jak vám, ale mně osobně se tento pohled nikdy nepoštěstil. Jsou snad jediná kapela, která nikdy nevystupovala v něčem jiném, můžete projet všechna videa i fotky, ale v kalhotách je prostě neuvidíte. Chodí tak už od roku 1992, kdy se ve Vancouveru dali dohromady. Debutové album, obdařené deseti skladbami, které máte během necelé půlhodinky sfouknuté, vydali v roce 1995. Za poslech stojí rozhodně svižná „Outta Scotch“ nebo „Loch Lomond“. To, co přidává albu na opravdovém šmrncu, je „Scots Wha Hae“, což je vlastenecká píseň ze Skotska, která po staletí slouží jako neoficiální hymna země. Na albu ji uslyšíme jako první a dalo by se říci, že nám tím kapela naznačuje, jaký repertoár můžeme očekávat.

 

Roku 1998 přišlo na svět album „Clash of the Tartans“ a s ním i první videoklip k písni „Mainland“. Příjemným překvapením je skladba „Auld Lang Syne“, což je ve skutečnosti zhudebněná báseň napsaná Robertem Burnsem, v podání The Real McKenzies zpívaná v originálním znění.

 

S přelomem tisíciletí se do toho chlapi pěkně obuli. V roce 2000 spolupracovali s Fat Records na sedmipalcové asfaltce, na které nalezneme skladby „Another Round“ a „Loch Lomond“, o rok později se mohli fanoušci těšit z hudebně kvalitnějšího a propracovanějšího alba „Loch´d and Loaded“.  Odtud pochází i jedna z nejznámějších skladeb – „Lassie“. Textově jednoduchá, melodicky chytlavá záležitost, která je na koncertech vždy věnovaná ženám.

 

 

Potom, co v roce 2002 vydali svoje první live album, přišel na řadu počin s názvem „Oot & Aboot“, na němž se nachází skvost mezi irskými songy, napsaný opět Robertem Burnsem - píseň „The Banks O´Doon“ má celkem tři verze, publikované roku 1791, z nichž si kapela vybrala právě tu třetí. První polovina alba se tváří jako leklá ryba a teprve od sedmé skladby to začíná být zajímavější. Paul McKenzie za doprovodu akustické kytary, to je „Dance Around the Whiskey“, v jejímž pozadí se ozývá hospodský šum. Na chvíli se zdá, jako by se dudy úplně vypařily, avšak „Jennifer Que“ nám je ráda připomene. „The Night the Lights Went Out in Scotland" je nejen písnička s nejdelším názvem, ale i s nejrytmičtější melodií.

 

„10 000 Shoots“ je páté studiové album z roku 2005. Tady se pozastavím u třech skladeb. První z nich je „Will Ye No Come Back Again?“, jinak známá jako „Bonnie Charlie“. Jedná se o skotskou báseň napsanou Carolinou Oliphant, která existuje v různých verzích. Ta, kterou slyšíme na albu, pochází z roku 1869. Dále tu máme populární lidovku neznámého autorství, „Farewell to Nova Scotia“, která je pro The Real McKenzies asi nejtypičtější. Řeč o Robertovi Burnsovi tu byla už dvakrát a ani na tmto albu na něj kapela nezanevřela a zhudebnila další z jeho básní, „Comin´ Thro´ the Rye“.

 

Za jednen z nejpovedenějších kousků kapely vůbec považuji album „Off the Leash“. Od něj lze očekávat úplně vše. Je to směsice rychlých i pomalých temp, drsných i jemných linií. Řekla bych, že díky němu se můžeme podívat na kapelu snad ze všech úhlů. Dudy na albu dostávají snad nejvíc prostoru v historii a zachytit lze i housle, které se objevují v závěrečné „Drink some more“.

 

Berlínské live z roku 2010 bylo zaznamenáno pod hlavičkou „Shine Not Burn“.  O dva roky později vychází sedmé studiové album s názvem „Westwinds“, na němž The Real McKenzies umí stále zaujmout. Občas to bývá tak, že hned poté, co kapela vydá první album jako nekompromisní trhák, není už potom kam stoupat. The Real McKenzies na to ale šli pomaloučku, polehoučku a jejich vzestup nezná konce. Je to znát hned z několika hledisek. Jednak je to zvuk, který je čím dál tím lepší a lepší. Další změny k lepšímu můžeme postřehnout přímo ve stylu hraní. Vše je přesnější, propracovanější, důkladnější. Paulův hlas se za těch pár let také vybarvil. „Westwinds“ se zdá být výtažkem z těch nejlepších celtic punkových zrn, která kdy prošla fanouškovi pod rukama. Osobně bych ale ještě počkala, co nám kapela nachystá pro příště. Přeci jen v nich stále přebývá energetický duch, takže si myslím, že se máme na co těšit.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky