Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Celtic Punk 11/12 - Irish Stew of Sindidun

Celtic Punk 11/12 - Irish Stew of Sindidun

Lyriel6.11.2013
Věřte tomu nebo ne, tohle je úplně jiná liga.

Předposlední zastávka je věnovaná srbské kapele Irish Stew of Sindidun, původem z Bělehradu. Její kořeny sahají neoficiálně až do roku 2002, kdy dali Bojan Petrović (vokál, plechová píšťala) a Nenad Gavrilov (akustická kytara, zpěv) první impuls k založení folkové kapely, ale oficiální start je datován na leden roku 2003. V té době se ještě nijak nejmenující kapela nikde neukazovala a až postupem času cítili Bojan s Nenadem potřebu se ukázat, a tak chytili vítr do plachet s prvním jménem, které jim zůstává dodnes – Irish Stew of Sindidun. Zpočátku v tom byli sami, ale posádka se začala postupem času rychle rozšiřovat. Na palubu přistoupili Ivan Đurić (banjo, elektrická kytara, zpěv), Aleksandar Gospodinov (basová kytara, zpěv), bubeník Pavle Medan a houslistka Ana Mrkobrada.

 

Obrenovac Radio byla první relace, která jméno kapely vyhlásila do éteru. Po pozitivních reakcích na jejich hudbu začala kapela častěji koncertovat, přešla z původně hraných coverů na vlastní tvorbu a zúčastnila se mnoha hudebních soutěží. V říjnu roku 2005 překročila práh do studia One Records, kde nahrála debutové album „So Many Words…“. Na tom se zvěčnilo 9 vlastních skladeb a tři covery tradičních irských písní. Poslechem zjistíte, že jejich tvorbu nelze považovat za žádnou divočinu, jako je tomu u většiny celtic punkových kapel. Písně spíš pohladí na duši, než aby rozbouřily krev v žilách. Základní rozdíl je také v přístupu zpěváka. Rozhodně nepočítejte s chraplavým hlasem, který by skladbám dodával alkoholovou morálku, tady se sází na souhru volných asociací, které dodávají skladbám opravdovou eleganci. Hlavními přednostmi jsou banjo, píšťala a housle, bez kterých by to bylo jako nakreslit obrázek a nemít pastelky k vybarvení. Tři tradiční irské písně, o kterých tu byla řeč, jsou posazené na samý konec alba. „Black and Tans“ je napsaná Dominicem Behanem jako pocta jeho otci, jemuž se autorství často připisuje. Druhou lidovkou je „Skibbereen“, která je ve formě dialogu, a tou poslední „Back Home in Derry“. Co se týká obalu alba, nečekejte žádného panáka s lahví v ruce nebo irský vzor, do kterého jsou zasazené dudy či dokonce stylově předělaný čtyřlístek. Obal je jednoduše tříbarevný, nenáročný a obdobně je tomu i u následujících alb.

 

 

Hned po debutovém albu začala kapela spřádat materiál pro další nahrávání a v roce 2008 se opět dostavila do téhož studia, aby mohla vypustit do světa druhé album pod názvem „Dare to Dream“. To se dostalo na pátou příčku v žebříčku nejlepších alb, a to díky jednomu z internetových punkových serverů. Samotné album se od prvního nějak významně neliší. O jednu tradiční píseň méně, o jednu vlastní více. Počet písní je zachován a vlak jede stále ve starých kolejích. 

 

Když byly přípravy na třetí album v plném proudu, došlo v kapele k velkým změnám. Houslistku vystřídala Ana Milanović a bubeníka Marko Janović, kteří vnesli do kapely novou energii důležitou pro tvorbu nového materiálu. V roce 2011 vychází očekávané album „New Tomorrow“. Kapela si na nahrávání přizvala speciální hosty, mezi kterými se objevil například Nikola Stanojević. Na rozdíl od předchozích počinů obsahuje „New Tomorrow“ pouze vlastní tvorbu.

 

Koncem roku 2011 se Bojan Petrović přidal k Orthodox Celts, kde dodnes hraje na plechovou píšťalu, avšak lídrem Irish Stew of Sindidun stále zůstává.

 

I přesto, že kapela zatím není světu známá, snaží se o svůj rozmach. Zatím dosáhli toho, že jsou nejaktivnější kapelou v Srbsku, ale na svých stránkách slibují, že udělají vše pro to, aby se dostali i do našeho města. Jsem docela zvědavá, jak se jim tahle invaze povede, protože protlouct se v dnešním světě někam výš, je takřka nemožné. Obzvlášť pro kapelu, která žije ve stínu moderního celtic punku, to nebude vůbec lehké. 



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky