Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela, která se nikdy nebránila myšlence, že spojení lidové hudby a punku dokáže vytvořit dokonalou kombinaci. The Dreadnoughts jsou důkazem, že není polka jako polka, neboť ta v jejich podání je opravdovým bordelem. Kdo nezažil, nepochopí, a až do nedávna se zdálo, že ti, kteří je nestihli za dob jejich fungování, už je nikdy na vlastní oči nespatří a nebudou se moci vyřádit v jejich pekelných rytmech. Ovšem nyní je kapela opět zpět a hodlá všem svým věrným fanouškům vyrazit dech.

The Dreadnoughts se dali do kupy teprve v roce 2006, a to v oblasti Vancouveru v Kanadě. Od tohoto roku pili a hráli po barech jako šílení, dokud se jejich příznivci neopili, nezpotili a nevyčerpali do úmoru. Často byli a do dnes jsou na živo uznáváni jako jedna z nejlepších kapel. Jejich hudba je kombinací lidových, námořnických a pijáckých písní se street punkem. Vyúčtováním je "Polka Never Dies" – nejznámější a nejlepší song od této kapely vůbec! Ten přišel ale až v roce 2010.

První album nazvané "Legends Never Die" vyšlo v roce 2007. Jde možná o mírně odvážný název alba na to, že se jedná o jejich první desku, nicméně dnes to můžeme brát jako jejich proroctví, které sedí jako ulité. To si uvědomí především ti, kteří zažili tuhle lihožíznivou smečku na vlastní kůži, protože ti ví, že takováhle bouře se může spustit jen, když The Dreadnoughts sáhnou po svých nástrojích. Album obsahuje celkem 11 skladeb. Na jejich první novorozeně to není špatné, nicméně zvuk stojí za starou belu, což je škoda. K textům a melodiím se však nic vytknout nedá. Zcela nekompromisními hity na albu jsou především "Old Maui", "Antarctica", "Leonard Cohen","A Rambler´s Live" a "Roll the Woodpile Down". Pokud jste někdy někde na internetu (a já věřím, že ano)) četli, že The Dreadnoughts se hodně podobají kapelám jako Dropkick Murphys, Flogging Molly a dalším, úplně tomu tak není. Kapela našla způsob, jak vyniknout mezi ostatními. Jsou jakýmsi izotopem – jediné v čem se shodují, je možná tak žánr, který mají všechny tyto kapely společný, ale myšlenka je zcela jiná. Takoví Flogging Molly chtějí svými texty poukázat na ekonomické problémy a historické události v minulosti, u The Dreadnoughts tohle rozhodně nenajdeme.

Zatímco jejich první album u posluchačů nikterak vysoký dojem nezanechalo, čas na nápravu přišel v roce 2009, kdy vyšlo jejich druhé album – "Victory Square". Po zvukové stránce je mnohem lepší, žádný z nástrojů se nevytrácí a vše je zřetelně slyšet. Melodičnost kapela zaručeně neztratila, právě naopak. Jeden z důvodů, proč si The Dreadnoughts nemůžete splést s žádnou jinou kapelou, je především typický hlas frontmana. "Hottress" a "Ivanhoe" jsou, konkrétně na tomto albu, vokálně nejvíce vypjaté. Instrumentální skladbou je "Skrigjaargent Polka" a mé osobní přirovnání k této písni je voda – z malého pramínku se stává řekou s peřejemi a naprosto nezřízeně přibývá na tempu. Zatímco všechny skladby překypují rychlým tempem, závěrečná a titulní "Victory Square" je baladická, pomalá skladba, která působí spíše jako ukolébavka pro malé děti před spaním. Budete se asi divit, ale The Dreadnoughts si tuto výzvu podali s naprostým přehledem. Vzápětí po vydání tohoto alba přišlo na řadu jejich první evropské turné, které se uskutečnilo v květnu 2009. Začalo sice v Kanadě, ale dále se přesunulo do Německa, Polska, Ukrajiny, Belgie, Francie a dalších států Evropy. 

Své skladby uchovala kapela také na vinyl pod názvem "Cyder Punks Unite", který byl vydán nahrávací společností Leech Records v dubnu roku 2010.

V ten samý rok si kapela pro své fanoušky připravila opravdovou lahůdku – "Polka´s Not Dead". Začneme pěkně popořadě. Úvodní "Cider Road" šlape jako kolovrátek, můžeme slyšet i lehce orientální zabarvení, které vytvářejí housle a akordeon. Následuje má oblíbená a fanoušky milovaná skladba "Polka Never Dies", jejímž prostřednictvím se kapela letos vrátila zpět na pódia. Natočila k ní totiž videoklip, v jejímž začátku velmi výstižně definuje své přesvědčení o polce, cituji: ,,Za sto let tu nebude žádná emo hudba, za sto tu nebude žádné screamo, ale za tisíc let tu bude polka!"

The Dreadnoughts si polku prostě osvojili a s jistotou mohu říci, že živelnější podání polky, než je v jejich podání, zaručeně neuslyšíte. Co se týká videoklipu, drží se zde pravidlo, že v jednoduchosti je krása. Počáteční záběr z jejich koncertu přibližně od poloviny pokračuje a kapela nám tak odkrývá ty největší prasečiny ze svých koncertů, které opravdu stojí za to – kotouly, šaškovské čapky, drobné akrobatické kousky a především nadměrné pití vodky, které vede k neudržitelnému šílenství jak fanoušků, tak i kapely. Další, v pořadí třetí skladba na albu je "Gintlemen´s Club".  Je asi zbytečné popisovat, že jde o živelnou skladbu, neboť to je u nich naprostou samozřejmostí. Klasické ,,lalala" by si zařval snad každý, ještě v tak příjemně šlapavém rytmu. Čtvrtý track na albu bych označila za čistě skupinovou souhru. Chlapi vytváří dohromady zaslouženě ocenitelný chorál, který se jen tak neslyší. Nástroje nikde, jen popěvek se vznešeně nese vzduchem (jedná se o námořnickou skladbu "Randy Dandy-Oh") I na tomto albu nalezneme jednu z instrumentálních skladeb - "Goblin Humppa".

"Poutine" je doslova mistrovským dílem. Hned od začátku je cítit, že The Dreadnoughts mají vášeň pro hudební tradice. Pohodová "Turbo Island" je jedna velká mela, která se nám po pár minutách přesouvá na loď pod názvem "Black sea gale". Zpočátku to zní jako kritický nářek posádky ve stylu ,,došel rum", ale během pár sekund je zase veselo. Nadnášející  "Clavdia´s Waltz" srší svými důrazy a opět je zde znát smysl kapely pro tradiční melodie. Skladba je instrumentální a skvělá. Zatímco nám lehký waltz končí, na scénu se připravuje vášnivá "Paulina" ... ale od kulturní vložky pryč, návrat k bordelu. Pirátská "West Country Man" jede jako nůž do másla, lehce mi připomíná cirkusové představení a samozřejmě opět nechybí zpité ,,lalala". Pro ty, kteří znají Gogol Bordello (gypsy punk), je určena následující skladba, která je lehce připomene. Možná i hlas Nicholase Smitha, ale Eugene Hutz ho má přeci jen skřehotavější. Další skladbou je "Sleep is for the Weak" . Výkřik zde připomíná  jisté české sprosté slovíčko, ale strýček google vám jejich texty bohužel doslovně nepřeloží, takže pravý význam není jistý. Každopádně tady v Česku na jejich koncertě neřval nikdo nic jiného než ,,Kurva!"

Ráda bych napsala, že jak vesele album začalo, tak i končí, ale není tomu tak. Doslova pohřební "Za Smier Przy Jaciela" je u The Dreadnoughts opravdovým překvapením. Na takovou hudbu se chodí spíše do honosných sálů, kde si dirigenti ve svých klíšťkovitých fráčcích řídí svojí skupinku hudebníků. Můžeme jen přemýšlet, co tím kapela chtěla naznačit, nicméně pokud má jít o zádumčivý žertík, určitě se povedl.

Jejich nejmladším kulatým potomkem, kterého za sebou kapela doposud zanechala, je album "Uncle Touchy Goes To College". Frontman si přezdívá strýček Touchy a od toho máme také samotný název alba. Toto album je, co se týká počtu nahraných skladeb, drobátko chudší, neboť obsahuje pouhých sedm skladeb. Předchozí alba měla polku a waltz, tohle má mazurku! "Mazurka Des Moustaches" má na albu páté místo a hned za ní pokračuje má oblíbená, pomalá a rytmická "Avalon". Poslední skladba, o které se zmíním je "Old Maui", o které už zde padla řeč. Jde o starší věc, nyní provednou pouze vokálně, bez nástrojů.

Alba si nechala kapela vydat u celkem tří vydavatelství – dvě alba jsou od Bellydrop Records, na dvou se podílela také nahrávací společnost Stomp Records, s nimiž se na albu "Polka´s not Dead" podíleli také Destiny Records. O vinyl se postarali Leech Records.

Nyní je na čase si představit samotné pětičlenné jádro kapely. Začnu strýčkem Touchym nebo jinak zvaným Fangem. Jeho pravé jméno je Nicholas Smith. Bez jeho lihem zřízeného hlasu by to zkrátka nešlo. Nicholasovo hlavním nástrojem je kytara a jeho pravým pobočníkem na koncertech bývá Kyle Taylor, houslista a akordeonista. Dredatý Drew Sexsmith má na starosti mandolínu a banjo. Basovou kytaru si osvojil Andrew Hay a do bicích tříská Marco Biery. Název kapely je odvozen od typu bitevní lodi, který převládal na počátku 20. století.

Společně s The Dreadnoughts sdílelo pódium už nespočet kapel, mezi které patří například Stiff Little Fingers, Hepcat, The Real McKenzies a další. K jejich vystoupením patří čas od času také převleky. V roce 2011 jsme mohli tuhle smečku vidět na festivalu Mighty Sounds v Táboře, kde předvedli neuvěřitelnou show. Houslista naběhl na pódium v růžových šatech a s beranicí na hlavě. Jeho housle neznaly slitování a fanoušci se vezli po zcela šíleném tempu. Jejich hudba může být až životu nebezpečná. To může dokázat i jistý mladík, který na jednom z jejich koncertů v Moskvě skočil z výšky několika metrů do mosh pitu po hlavě dolů. Jako zázrakem to přežil. Faktem je, že jsem si sama zažila na jejich koncertě wall of death, po kterém hned následoval circle pit. Druhý den jsem měla pocit, jako bych byla po lehkém otřesu mozku…

The Dreadnoughts mají pro rok 2013 hlášené koncerty jen po Kanadě. Můžeme jen doufat, že v brzké době přijde řada také na ostatní země, mezi které bude opět patřit i Česká Republika.