Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Celtic punk 8/12 - Paddy and the Rats

Celtic punk 8/12 - Paddy and the Rats

Lyriel8.8.2013
Poměrně mladý sextet, zformovaný teprve roku 2008. To je skupina muzikantů, říkajíc si Paddy and the Rats. Drží se pěkně při zemi, schovávají se po různých kanálech, ale jakmile na ně narazíte, nedá vám to a musíte si o nich najít víc. Tak nějak jsem se k nim vlastně dostala. Celosvětově nejnavštěvovanější hudební kanál youtube mi umožnil tento nález, a tak jsem začala hledat víc než jen hudbu…

Základní kámen položil zpěvák Paddy O´Reilly spolu s Vincem Murphym a Joeym MacOnkayem. Jako další doplnil sestavu bubeník Seamus Connelly, Sonny se svým akordeonem a houslový virtuóz Sam McKenzie.

 

Kromě klasických nástrojů je celtic punk vždycky něčím zajímavý. U maďarských krys jsou to „překvapivě“ dudy, banjo, mandolína a plechová píšťala. Punk je pro ně v hudbě to samé, co krysy v říši živočišné – špinavý a zlomyslný, a přesně tak chtějí, aby zněl. Proto kombinují různé hospodské národní písně s divokým punk-rockem. V jejich hudbě se odráží hlavně irské a keltské lidové motivy, najdeme v ní ale i prvky cikánské, pirátské a polkové rytmy.

 

Jejich první album s názvem “Rats On Board“ vyšlo na CD v lednu roku 2010. Zařadila bych ho spíše do té lidovější složky. Pokud bych byla pozvaná na irskou svatbu, přesně něco takového bych očekávala od večerního překvapení v zeleném, plastově propleteném altánku. Některé skladby jsou oplodňovací jako například “Fuck You I´m Drunk“, jiné naopak svižné. Taková “Poor  Ol´ Jimmy Biscuit“ mi připomíná večery strávené na akcích v pivních stanech. V tom je cítit zase spíše ten hospodský vliv. Cirkusová “Ugly Drunken Woman“ musí být na živo docela divoká a to je možná ten důvod, proč doufám v jejich koncert i tady u nás. Snad nejlepší songy na albu jsou “Clock Strikes Midnight“ a “Freedom“. Netřeba tak označovat skladbu “Drunken Sailor“, která je na playlistu snad každé celtic punkové kapely. Navíc je to song, který zní melodicky vždycky úplně stejně, když tedy nezapočítávám osobní přikrášlení každé kapely. Tohle album mělo mezi prvními posluchači obrovský úspěch, a to nejen v Maďarsku, ale i v zahraničí. Ocenit musím i obal CD, je nápaditý a neobjevují se zde žádné kotvy, lebky, láhve od pití a další podobné motivy, které jsou pro celtic punk běžnou záležitostí.

 

 

Na jaře roku 2011 se objevilo v nákupních regálech hudebních obchodů album “Hymns For Bastards“ a muselo být velkým překvapením! Oslňuje mě další rozšíření nástrojů - ve skladbě “Farewell To Jenny“ můžeme ke konci slyšet skřívanou harmoniku, která mi tam melodicky připomíná styl Gogol Bordello. Taková nesplývává mela nástrojů všeho druhu. Ale což o to, harmonika, to je v celtic punku celkem rozšířené, ale klavír?! Skladba “Never Walk Alone“ je pomalá, na albu zcela nečekaná, přesto je s přílivem flétny a houslí příjemnou relaxační změnou. Důraznější složení má rázná “Place For Hell“, která mi ze začátku hudebně připomíná drsnější Orthodox Celts a hlasově Fiddler´s Green. Píšťala je tu naprosto nedocenitelná! Ze začátku válečně znějící “Brotherhood“ bych uvítala na tvrdších tónech po celou dobu. Vesměs je hravá, v pozadí můžeme slyšet tradiční infekční sbor a pokřiky. Pěkně jsou tu slyšet i počáteční dudy a především zajímavý podkres na banjo. Přesto, že první album mám mnohem radši, i to druhé se beze sporu povedlo.

 

Loni v prosinci vyšlo jejich zatím poslední album. Na tom už se nepodílel Sonny Sullivan, který kapelu v dubnu opustil a byl nahrazen Berniem Bellamym. Přesto, že je na albu stále znát energie kapely, přestala jsem v něm slyšet starodávné keltské tóny, které k nim tolik pasovaly. Občas mi dokonce zní jako Green Day, a to mě mrzí. Avšak najdou se i pozitiva, například skladba “Clown“. Mistr Paddy je nejen dobrým textařem, ale také skladatelem hudby. Písnička, která v prodloužených místech bez vokálu triumfuje tahací harmoniku, mě nepřestává bavit. Obdobně je tomu i u klavíru, který je v tvorbě kapely vytouženým skvostem. O tom se můžeme přesvědčit v polovině alba - epický nádech “Ghost From The Barrow“ je tvořen spojením ladných houslí a smutného klavíru, který se na konci pomalé pasáže opatrně dostává do vyšší tóniny a odstartuje tak klasickou melu hodnou právě jich. Posledním plusem je “The Captain´s Dead“. Melodie energetické písničky mě baví na albu asi nejvíce, ale to je ze skladeb, které stojí za bližší poslech, bohužel vše.

 

Myslím, že se co nevidět dočkáme čtvrtého alba, které, doufám, bude okořeněné o tu pikantní špetku originality, se kterou Paddy and the Rats vstoupili do hudební branže. Od roku 2008 odehráli stovky koncertů a snad se jeden z těch mnoha dalších uskuteční i tady u nás.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Daniel / 22.9.15 11:44odpovědět

1.10 jsou v Praze :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky