Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Meshuggah – Catch Thirtythree (2005)
Obrazy H.R. Gigera proměněné ve zvukové vlny

Ačkoli se album jeví jako třináct samostatných skladeb s vlastními názvy, ve skutečnosti se jedná o jedinou souvislou kompozici trvající 47 minut. Podle kapely museli jednotlivé části rozdělit na žádost vydavatele. Název alba odkazuje na anglický idiom „Catch 22“ (česky „Hlava 22“), což je paradoxní situace, ze které není úniku, protože řešení je obsaženo v samotném problému. Uniknout nejde ani před hudbou, která proudí z alba Catch Thirtythree, která je velmi komplexní a meta(l)matematická. Využívá prvky hypnózy a polymetrických rytmů, které vytvářejí dojem neustále se měnících rytmických vzorců, i když jsou skladby založeny na standardním 4/4 taktu. Album se vyznačuje záměrným a rozsáhlým opakováním základních riffů, které se neustále mění a mikroskopicky vyvíjejí. Podle kapely má toto repetitivní, hypnotické „míchání“ evokovat pocit nekonečného, mechanického a neměnného cyklu, který odráží ústřední paradox konceptu. Z tohoto důvodu nebyly na albu použity žádné živé bicí. Bubeník Tomas Haake se rozhodl použít software pro syntézu bicích Toontrack EZDrummer s rozšířením „Drumkit from Hell“.

Na tomto albu Meshuggah pokračovali v trendu používání 8-strunných kytar, které naladili „zatraceně nízko“. To dalo albu extrémně těžký a hutný, téměř droneový zvuk. Neúprosná rytmická brutalita kontrastuje s rozsáhlými psychedelickými a ambientními pasážemi s čistými a hlubokými kytarovými linkami. To je nejvíce patrné ve střední části alba, Mind's Mirrors, která slouží jako „uvolnění“ před návratem šílenství v částech In Death – Is Death.

Co se týče obsahu, texty bubeníka Tomase Haakeho se zabývají hlubokými existenciálními paradoxy a dilematy, jako je hledání smyslu života, ztráta identity a cyklus života a smrti. Haakeho slova jsou prodchnuta temným esoterismem s nádechem zenového buddhismu a lovecraftovské atmosféry. Ideální libreto pro djentovou operu.

// ukázka

Green Carnation – Light Of Day, Day Of Darkness (2001)
Epický hudební esej o životě a smrti

Album Light of Day, Day of Darknes norské kapely Green Carnation je skutečně jedinečným dílem. Celé album tvoří jedna nepřerušovaná skladba o délce 60 minut a 6 sekund. Ačkoli se jednalo teprve o jejich druhé album, v době jeho vydání měli členové Green Carnation za sebou bohatou historii na norské metalové scéně, neboť hráli v kapelách jako Emperor, In the Woods, Tristania atd. To se odráží v sofistikovanosti a hudební vyspělosti této nahrávky. Za albem se skrývá silný osobní příběh hlavního skladatele a zakladatele kapely, Terje Vik Scheika, známějšího pod uměleckým jménem Tchort. Toto dílo napsal jako reakci na smrt své dcery a věnoval ho svému synovi Damienovi Alexanderovi. Album je jakousi lekcí o životě, o přechodu mezi světlem a temnotou. Na albu je dokonce možné slyšet Tchortova syna Damiena. Tento autentický dětský hlas je v písni použit jako symbol zrození a života, což celému dílu dodává hluboký osobní rozměr.

Ačkoli je album zařazeno do žánru progresivního metalu, obsahuje prvky mnoha dalších žánrů, jako je gothic, symfonický, avantgardní metal a dokonce i jazz (díky saxofonové části). Při nahrávání a mixování bylo údajně použito až 600 různých samplů a více než 60 vrstev skladeb, což podtrhuje jeho technickou a produkční složitost. Na desce se také objevují některé neobvyklé nástroje, jako je indický sitar, elektronické varhany (Hammond) a již zmíněný saxofon, které mu dodávají jedinečný zvuk. Díky tomu všemu nahrávka nabízí širokou škálu emocí a nálad, které posluchače doslova pohltí. Deska rovněž obsahuje nečekanou a nekonvenční část s ženským vokálem Synne Larsen (In the Woods) a saxofonem, připomínající experimentální pasáže Pink Floyd. V klíčových momentech skladby je slyšet opera a dětský sbor, symbolizující plynutí času a koloběh života. Velmi sugestivní a delikátní. Ačkoli album obsahuje pouze jednu skladbu, je rozděleno do různých, plynule přecházejících částí s opakujícím se hlavním motivem, což vytváří působivý dramatický efekt. Posluchači tak vzniká dojem, jako by sledoval film nebo četl román. Album končí klavírní melodií a zvukem hrací skříňky, což vytváří jemný a tichý závěr, který posluchače vybízí k tiché reflexi nad mystériem smrti (a života).

// ukázka

Edge Of Sanity – Crimson (1996)
40minutová metalová epopej o konci lidstva

Album Crimson švédské death metalové ikony Edge of Sanity, vydané v roce 1996, je dalším skvostem, který se zapsal do metalové historie. I ono je jedinečné svou produkcí a koncepcí. Skládá se z jediné epické skladby trvající téměř 40 minut. Vytvoření alba bylo výjimečné v tom, že většina hudby vznikla společným jamováním členů kapely. Na předchozích albech hudbu komponoval hlavně frontman Dan Swanö. Na Crimson se navíc jako host objevil Mikael Åkerfeldt (Opeth), který přispěl svými sólovými party a prohloubil melancholický a epický charakter skladby.

Jedinečnost Crimson spočívá v tom, že kombinuje prvky skandinávského death metalu, progresivního metalu a dokonce i gothic metalu, což z něj činí žánrově rozmanité a těžko zařaditelné dílo. Vyniká střídáním growlingu a čistého zpěvu, akustických pasáží a mohutných kytarových riffů. Album bylo kompletně nahráno, smícháno a produkované samotným Danem Swanö v jeho vlastním studiu Unisound. Je ukázkou jeho hudebního a producentského génia.

Texty alba se točí kolem dystopického světa, kde lidé nemohou mít děti. Narození dcery krále a královny přináší naději, ale dítě vyrůstá ve zlo a pomocí svých magických schopností ovládne svět. Příběh je prezentován jako deathmetalová opera s dramatickými hudebními pasážemi, které věrně odrážejí emoce a události popsané v textech. Obálka alba je stejně ikonická. Umělecké dílo vytvořil Duncan Storr na základě konceptu Dana Swanö.
V roce 2003 vyšlo pokračování s názvem Crimson II. Také toto album je jedinou skladbou o délce téměř 43 minut a vypráví alternativní konec původního příběhu. Na rozdíl od Crimson I byla hudba složena téměř výhradně Danem Swanö.

// ukázka

Fantômas – Delìrivm Còrdia (2004)
Soundtrack pro operaci bez anestézie

Album Delìrivm Còrdia od superkapely Fantômas je jedním z nejvíce experimentálních a nejobtížněji poslouchatelných děl v jejich diskografii. Kapela se skládala ze zpěváka Mikea Pattona (Faith No More), bubeníka Davea Lombarda (Slayer), kytaristy Buzze Osborna (Melvins) a basisty Trevora Dunna (Mr. Bungle). Mike Patton napsal veškerou hudbu a vymyslel celé album. To je 74-minutovým ambientním hororovým filmem (posledních 20 minut alba tvoří pouze zvuk jehly gramofonu zaseknuté v poslední drážce desky). Na albu je pouze jedna skladba s názvem Surgical Sound Specimens From The Museum Of Skin. Delìrivm Còrdia je zcela odlišné od jejich předchozích hlučných a chaotických alb. Bylo koncipováno jako soundtrack k imaginárnímu hororovému filmu, což souvisí s Pattonovou láskou právě k hororovým filmům. Název alba se překládá jako „srdeční delirium“, což odkazuje na stav zmatení a halucinací, které doprovázejí smrt.

Na rozdíl od jiných alb Fantômas není Delìrivm Còrdia hlučné. Je extrémní svou pomalostí, repetitivností, tichými pasážemi a napětím, které vyvolává u posluchače. Pokud vás minimalismus nudí, raději se tomuto albu vyhněte. Album se skládá „pouze“ z atmosférických zvuků, hluku, dlouhých, táhlých tónů a občasných znepokojivých výkřiků. Zvukové experimenty, jako jsou zvuky a pípání nástrojů a různé průmyslové zvuky a hučení, byly nahrány v reálném prostředí, většinou v nemocnicích. Vokální akrobacie Mikea Pattona je zde spíše v pozadí. Jeho vokály jsou vzácné a spíše připomínají šepot, dýchání nebo vzdálené zvuky, které se mísí s hudbou. Bicí Davea Lombarda jsou na albu také extrémně vzácné, přičemž perkuse dostávají o něco více prostoru.

Za zmínku stojí také booklet, který obsahuje fotografie skutečných operací, na nichž je zachyceno vyjímání orgánů z lidských těl. Fotografie jsou převzaty z knihy Maxe Aguilery The Sacred Heart: An Atlas of the Body Seen Through Invasive Surgery. Obrázky v nízkém rozlišení si můžete prohlédnout ZDE.

// ukázka

Pig Destroyer – Natasha (EP, 2008)
Sonda do mysli sériového vraha

Natasha je jediná skladba trvající 38 minut. Je to pravděpodobně jedna z nejdelších a nejexperimentálnějších skladeb v historii grindcore. Jedná se o koncepční album, které vypráví příběh únosu, mučení a smrti dívky jménem Natasha. Texty jsou temné, znepokojivé a propracované, což je pro kapelu typické, ale v tomto díle je příběh souvislý a má dramatický oblouk. Natasha je pokračováním příběhu z předchozího alba Terrifyer (2004).
Hudebně se Natasha výrazně liší od klasického, rychlého a chaotického grindcore, kterým je Pig Destroyer známý. Obsahuje prvky drone, ambient, noise a doom/sludge metalu. Výsledkem je album s pomalými, táhlými pasážemi, které vytvářejí silnou, depresivní a klaustrofobickou atmosféru. Hudba má soundtrackový charakter, využívá vrstvené zvuky, dronové plochy a narativní prvky, které posilují dojem „temného filmu bez obrazů“.

Zajímavé je, že na nahrávce není žádný živý bubeník. Scott Hull, kytarista a hlavní skladatel, naprogramoval bicí tak, aby dosáhl přesného, robotického rytmu, který se střídá s mohutnými, táhlými riffy. Na albu také není žádná basová kytara. Zpěvák J. R. Hayes používá na albu výrazně méně vokálů než obvykle. Vokály jsou přítomny v klíčových momentech a dodávají příběhu hloubku a pocit zoufalství, ale většina skladeb je instrumentálních, což posluchači umožňuje soustředit se na atmosféru nahrávky.

Pokud jde o zvuk nahrávky, některé pasáže na albu jsou záměrně neupravené a plné zpětné vazby, šumu a hluku. Jedná se o záměrné rozhodnutí kapely, které má zdůraznit beznaděj a bolest hlavní postavy příběhu.

// ukázka