Článek: Echa v barvách CZ scény 05

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Echa v barvách CZ scény 05

Ruadek27.9.2020

Setkáváme se tu popáté a bude to setkání na vlně blues. A ne jen tak ledajakého, ale toho nejlepšího, jaké u nás vzniká. Band of Heysek a jejich dvě desky. Kapela, která má za sebou koncetrování na North Mississippi Hill Country Picnic a především vydali desku s pány Kenny Brownem a R.L. Boycem. Tak pojďme do nich.

Band Of Heysek - I'm Glad I Met You (2019)

Oficiální web

žánr: blues

Druhá deska, která navazuje na ukrutně krásně špinavý debut Shovel & Mattock z roku 2017. Jedenáctka písní úžasně našlápnutého blues, nahraná v roubence kdesi v Orlických horách. Věřte, že jim to šlape jako lokomotiva, cítíte každý pražec a rezavý klín, až to celé nadskakuje. V odkazu na název desky jsem skutečně rád, že jsme byli seznámeni a já mám tu čest napsat o "bandě hejsků", který to prostě setsakramentsky šlape. Zvuk je krásně ušpiněný, bez příkras, hostující Omer Blentić ze Sarajeva na klávesy byl výbornou volbou. V té nahrávce je jistý druh atmosféry, který u běžných desek, co tady vychází, nenajdete. Byla to trochu shoda náhod a zároveň pocit, že kapela potřebuje "cíleně vypadnout" do míst, kde nikdo nebude rušit. Vlivem místa, kde to nabušíte, vlivem počasí (pršelo) a náladou toho všeho okolo, může vzniknout nečekaný materiál. Sám bubeník Lukáš Kytnar to ostatně vidí jasně: „Byl to opravdový dotek hudby! Nic tak intenzivního jsme v našich hudebních životech doposud nezažili. Souznění nás čtyř – atmosféra, syrovost, živočišná špína, dynamika emocí, chyby, tlak, nálada, … neskutečně silný zážitek na celý život. Věříme, že je to slyšitelné i z nahrávky.“

Kluci jedou poměrně specifický styl z okolí Mississippi, krásně dřevní záležitost, která se valí jako dým s dobře uváleného jointa. Obvykle jedna nosná basová linka, kytara přede jako probíjející kočka, do pěveckých poloh se zapoují všichni členové (včetně hosta). S texty je to u blues klasika, je to ruku v ruce s muzikou. Prostě posadit se na houpací křeslo s nohama nahoru, zavoní odleželá whisky, zazvoní led a člověk jenom zakloní hlavu a osolí volume hodně nahoru.

Band Of Heysek feat. R.L. Boyce & Kenny Brown (2020)

žánr: blues

Aktuální deska, která je dle mého takovým vysněným dílem. Kluci, co začali hrát blues z míst, kam se nakonec vypravili, aby tam nahráli svoji další desku s legendami žánru. R. L. Boyce za mikrofonem a kytarou a Kenny Brown se svým rukopisem "Hill Country Blues". Nahrávalo se ve Water Valley v Mississippi, analogově, na pásy, všichni živě a vlastně to celé byla jedna velká improvizace.

Tak vznikla velmi pozoruhodná deska, jejíž muzika je vlastně celá Boyceovým dílem, blues ale není matematicky složitá kompilace prstokladového cvičení na zamotání palice. Blues začali hrát venkované na jinu USA, afroameričané, bylo to ve svých počátcích provázáno se světskou hudbou, gospely, africkou kulturou a rytmy. Nic složitého, spíše muzika, kterou potřebujete hluboce prožít. Taková hudba, jakou tvořil třeba Howlin' Wolf a další. Každý výkřik byl prožitý, každý dotek na struně kytary byl milostným aktem. Ne každá píseň je veselá, ne každá smutná. Stejně jako na této desce.

Berte to jako velmi upřímné doporučení k poslechu, protože takhle krásně nahrané blues jen tak neuslyšíte. A blues jako styl je základem většiny toho všeho, co tu dnes vlastně posloucháme. A na to, že už by se dal považovat za stařečka, zjistíte, že umí být i dnes neskutečně živý a pllný energie. Pravý nadčasový styl. Za lásku k němu a pokoru, s jakou k němu přisupují, kapele velice děkuji.

Za promo materiály děkuji vydavatelství Indies Scope

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.