Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Geezer Butler: Into the Void

Geezer Butler: Into the Void

Sarapis7.2.2025
Hned jak jsem ji spatřil vystavenou na pultě, měl jsem jasno, že ji musím mít. Přečíst prvních pár stránek bylo jako vdechnout vaničku kremrolí, po kterých se můžu utlouct. Sabbaťácký příběh se dočkal už mnoha interpretací, z paměti přímých účastníků je to ale vždycky o kus zajímavější a autentičtější zábava. Zvlášť když se začíná u dětské postele, nad níž se vznáší hipísácký přízrak ve stříbrných botách. Nebylo nač čekat. Dědečku Geezere, vyprávěj!

Ten příběh už jsem jednou - ne, mnohokrát - četl v autobiografii Ozzyho Osbournea, na níž jsem si musel po trestuhodném zaváhání počkat pár let, než milosrdně vyšla v dotisku. Titul Jmenuju se Ozzy je jednoduše geniální (zcela určitě i díky skvělému překladu Ladislava Šenkyříka) a kdo ještě neměl příležitost do něj zabořit nos, ten si může pogratulovat, protože všechnu tu zhýralou legraci má teprve před sebou. Všechno není veselé, autor se nevyhýbá ani svým pokleskům a ponižujícím životním epizodám, ale když už otevře dveře některé ze svých 13. komnat (ano, jsou lidi, kteří by si z takových komnat postavili hrad a ještě by jim trochu ytongu zbylo), udělá to rázně a s humorem, který mě spolehlivě odrovná, i když to čtu už podvacáté. Jak ale sám anglický gentleman předem varuje, jeho paměť už dávno zkreslily metráky prášků a drog a hektolitry chlastu, které do sebe v životě dokázal vpravit různými tělními otvory, a tím pádem neručí za legitimitu svých vlastních vzpomínek. Jako další pán na holení tak přichází na scénu se svými memoáry Geezer Butler - střídmější konzument chemických preparátů, sečtělý introvert, vegan a pan účetní, který mohl udělat slušnou kariéru klidně i v kanclu. Lze očekávat civilnější projev? A co vzpomínky, budou se rozcházet? 

 

Na známé příhody z nové perspektivy jsem se těšil hodně. Je to jako pohled z jiné kamery, zpomalený záběr, který odhalí předtím neviděný centimetrový ofsajd nebo lehké zatahání za dres, které odsoudí hříšníka k penaltě. Mnohé se shodují (překotná likvidace drog po omylem spuštěném alarmu, Ozzy uspaný v nesprávném hotelovém pokoji) a některé se mírně rozcházejí (např. nabarvení Billa Warda). Pro obě kategorie ale platí tohle: chcete-li se především pobavit, sáhněte nejprve po Ozzyho verzi. Jeho vypravěčský styl je pro každou příhodu něco jako zapálená roznětka, která si neurvale razí cestu k pointě. Přestože ani kniha Into the Void na humor nezapomíná, její gró leží spíše v informativní rovině a v tom, jak vývoj kapely a vůbec svůj život reflektuje sám autor - muž s nesrovnatelně vyšší hladinou pudu sebezáchovy než jeho vyšinutý kolega.

 

 

Samozřejmě všichni víme, že cesty obou pánů nevedly vždy stejným směrem. Roky před Black Sabbath rezonují dětstvím, dospíváním, Geezer při tom rozebírá své rodinné zázemí a popisuje tehdejší poměry. Roky po Ozzym zase nabízí nový pohled na méně populární éru kapely, na časté změny v sestavě a složité vztahy mezi etablovanými a často egoistickými muzikanty. Některé naše idoly tak můžeme vidět v jiném světle jako normální lidi s běžnými vrtochy jako jsou trucovitost, domýšlivost nebo sklony k dětinskému chování. Kdo má za sebou pár biografií rockových hvězd, jistě už se s něčím takovým setkal a ne jednou. Naštěstí to od Geezera nezní tak, že by chtěl na někoho kydat hnůj. Spíš se ukazuje, že ho každé ohrožení kapelních zájmů dokázalo zasáhnout. Při popisu nepříznivých situací v kapele vyvěrá z řádků beznaděj a veškerý humor jde stranou. Není sporu, že Geezerovi na plynulém chodu Black Sabbath nesmírně záleželo a krize snášel těžce. Zkrátka basák každým coulem - nenápadný základní kámen, který nesmíte podemlet. 

 

Protože jsem fanouškem i Geezerovy sólové tvorby, s každou další stránkou jsem vyhlížel začátek devadesátek a první zmínky o projektu G/Z/R. První dvě desky si cením vysoko a jejich moderní tvrdost si pořád držím na dosah ruky. Jeden by čekal, že se autor o své sólové kariéře rozvykládá pěkně zeširoka, ale není tomu tak. Možná víc než kde jinde v knize se ukáže jeho láska k domovské kapele, protože o svých sólových aktivitách se Geezer zmiňuje jen zlehka, aby se co nejdříve rozhovořil o období reunionu Black Sabbath, případně o spolupráci se svými starými kumpány (Ozzy, Heaven and Hell). A pak o důchodu, že ano. 

 

Obsahu knihy nelze nic vyčítat, vždyť ten příběh napsal sám život. Geezer předkládá své vzpomínky věcně, upřímně a s vtipným nadhledem člověka, který už nemusí nikomu nic dokazovat. Jeho vyprávění ve mně nejednou probudilo neodolatelnou touhu po hudbě, to jsem pak musel vstát a sáhnout třeba po Sabbath Bloody Sabbath, aby ten opojný pach vzdálených dekád měl odpovídající hudební podkres. Jedinou kaňkou je trochu odfláknuté české zpracování, kterému se zřejmě nedostalo adekvátní redaktorské péče a kniha to odnesla několika překlepy a chybami. Moje doporučení této četby to však oslabuje zanedbatelně.

 

Vydáno: 2024, Volvox Globator
Originál: Into the Void: From Birth to Black Sabbath - and Beyond, 2023
Překlad: Vít Malinovský
Jazyková redakce: Lenka Malinovská
Počet stran: 262
Jazyk vydání: český
Vydání: první
Vazba knihy: vázáno
ISBN: 978-80-7511-775-5


  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky