Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
IAN GILLAN: Můj život s Deep Purple

IAN GILLAN: Můj život s Deep Purple

-krusty-28.10.2015
„Deep Purple, ta nevyzpytatelná rocková kapela, kterou jsem vždycky miloval a trápil se pro ni. Klávesista Jon Lord, basák Roger Glover, bubeník Ian Paice a kytarista Steve Morse jsou v podstatě mírní, dobrosrdeční lidé se stejnou dávkou špatných vlastností jako každý jiný“ napsal Garth Rockett, ehm…tedy Jess Thunder…..vlastně ne: Ian Gillan!

Myslím, že není na scéně kapela, která by pro extrémní hudbu znamenala tolik jako DEEP PURPLE. Zajisté namítnete, že svoji práci odvedli také BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, ROLLING STONES, THE KINKS (minimálně „You Really Got Me“) či dokonce THE BEATLES (onen slavný kus „Helter Skelter“) a jít zcela do extrému, našli bychom jistou rebelii i ve tvorbě samotného Elvise. Ale to bychom mohli skončit u černochů a jejich blues. Já mám na mysli zemitý hard rock, který byl tím posledním nakročením před opravdovým a jediným heavy metalem. DEEP PURPLE tu byli samozřejmě i v době, kdy si o hard rocku nikdo netroufal ani přemýšlet a jejich první tři, příjemně bluesrocková alba jsou fajn. Ale teprve v roce 1970, kdy vyšla první regulerní deska s Ianem Gillanem (a Rogerem Gloverem) – „In Rock“, se zrodil klasický purpleovský hard rock. Vždyť hned otevírák alba Speed King je prostě kult. A téměř metal!

 

 

 

A právě Ian Gillan – tedy onen signifikantní hlas DEEP PURPLE, je středobodem našeho povídání. Ačkoliv nebyl jediným vokalistou oné slavné kapely, právě s jeho hlasem jsou spojeny ty nejvýznamnější milníky jejich kariéry a vůbec celé historie tvrdé hudby. Gillan natočil celkem „pouhých“ třináct studiových alb (a ve zlaté éře vlastně pouze čtyři plnohodnotné desky), přesto je právě sestava s ním považována za tu nejzásadnější. Ale stejně jako DEEP PURPLE nerovná se pouze Gillan, tak i Gillan nerovná se pouze PURPLE. A že byl tento muž více než aktivní, o tom se čtenář dozví z jeho biografie. Tu pro nás připravilo (tradičně) vydavatelství Volvox Globator v edici Evokace (což je něco jako tuzemský specialista na hudební biografie).

 

V první řadě musím ocenit velice povedený a zasvěcený překlad z pera Petra Pyška. Nevšimnul jsem si žádného faux pax, vše je převyprávěno opravdu poutavě a čtivě a vy máte pocit, že čtete knihu v originále. Na druhou stranu se mi vůbec nelíbí obálka. Ano, ani původní přebal není extra nápaditý, leč Gillan na naší titulce je obzvlášť odpudivý. Mnohem více mne však zaráží absence fotopřílohy. Kniha samotná je plná natolik zásadních informací a vzpomínek, že by se dvacet, třicet archivních fotografií opravdu hodilo. Leč nebylo nám přáno…

 

gě

 

I přesto se ale jedná o extrémně poutavé čtivo. Ian na knize spolupracoval s Davidem Cohenem, tudíž zásluhu musíme rozdělit stejným dílem. Každopádně už po přečtení několika úvodních stran jsem se musel pochechtávat Gillanovým vzpomínkám a glosám. Začínáme Ianovým dětstvím, školní docházkou a divokou pubertou, ve které se ještě rozhodoval, zda bude spíše vynálezcem (vzpomínky na výrobu ponorky jsou vražedné) nebo hercem. Projdeme si období jeho prvních kapel The Moonshiners, Javelins, Hickies, Wainrights Gentlemen a pro Gillana asi nejdůležitějších Episode Six, kde se potkává s Gloverem. Následuje anabáze s koncertním angažmá v Libanonu, vzestupy a pády, veselé i smutné příběhy ze zákulisí rodinného i kapelního…a angažmá u DEEP PURPLE. První dobrovolný odchod, sólová kariéra, epizoda s Black Sabbath (album „Born Again“), další comebacky a odchody a samozřejmě komplikovaný vztah s Ritchiem Blackmorem, tehdy šéfem PURPLE… Jako přidanou hodnotu vidím nahlédnutí do fungování hudebního businessu sedmdesátých a osmdesátých let, nože vydavatelských společností, přikládané na krk hudebníkům…tedy prostředí, které dnes díky upadajícím prodejům (?) zažilo nejednu změnu. Kniha končí novodobým purpleovským albem „Abandon“, neboť vyšla původně už v roce 1998. A fandové ví, že od té doby vyšly další tři nové studiovky (z nichž ta poslední „Now What?“ je fantastická). Doplním, že kniha obsahuje detailní seznam skladeb, na kterých se Gillan podílel.

 

g3

 

Vyprávění má šmrnc anglického gentlemana, který nemá problém se pochválit stejně tak jako na sebe prásknout osobní a podnikatelské krachy či neúspěchy (angažování se v motoprůmyslu), či se v určitých situacích nazvat „naprostým blbcem“ (vztahy). Kniha se prostě čte sama a jak už to u povedených vzpomínkových publikací bylo, je a bude – nenásilnou formou jste dotlačeni k tomu si to, o čem čtete, poslechnout… A není příjemnější než spojit četbu s poslechem.

 


 

Napsal: Ian Gillan a David Cohen

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: VOLVOX GLOBATOR

Originál: Blake Publishing Ltd. (IAN GILLAN - The Autobiography of Deep Purple´s Lead Singer)

Počet stran: 275

Překlad: Petr Pyšek



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky