Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Co to slovo vlastně znamená? Dohadů je několik. Jako nejpravděpodobnější se zdá být teze, že slovo „juke“ pochází ze západní Afriky z okolí Sierra Leone a znamená tančit. Patrně jde o slangový výraz juke-joint (putyka, špeluňka), který používali hlavně Afroameričani na jihu a jihovýchodě Spojených států. Někde poblíž úrodných lánů, na kterých černí dělníci tehdy pracovali, se stavěly malé kavárny a restaurace, do kterých se po práci chodilo za zábavou. Většinou šlo o poměrně živelnou zábavu plnou zpěvů a tance, proto se jim říkalo „jukes“ nebo „juke-joints“. V nich se také začaly objevovat první automatické fonografy neboli jukeboxy. Tyhle mašinky byly mezi návštěvníky velice oblíbené, protože většina tehdejších rádií hrála muziku především pro bílé. V takovém jukeboxu si mohli dělníci pustit i hudbu černošských muzikantů. Je tedy vidět, tyhle mašinky nám dělají společnost už hezkou řádku let.

Jejich vývoj ale chvíli trval a až v polovině minulého století se jukeboxy dočkaly zlaté éry své existence. Na počátku všeho stála touha pustit si písničku bez toho, aby u toho musela být živá kapela, které se samozřejmě muselo platit. Vznikly tak první zvonkohry a tzv. automatofony, které fungovaly na principu otáčejícího se válce s kolíčky. Co kolíček, to jeden tón. Co váleček, to jedna skladba. Řada slavných skladatelů v čele s Mozartem či Beethovenem si tyto strojky oblíbila a skládala pro ně jednoduché skladby. V 19. století došlo k vynálezu pianoly (automatického piána), která byla poháněna pneumatickým zařízením. Ta se jako první přiblížila principu jukeboxu, když se do ní vyvrtala díra pro mince a mohla tak začít plnit funkci veřejného zařízení.

Myšlenku na automatickou hrací skříňku, která se už dá nazvat jukeboxem, přivedl na svět jistý majitel baru v San Francisku, který spekuloval nad možností neplatit peníze hudebníkům a naopak něco sám vydělat. První takový stroj vznikl ve třicátých letech 19. století tamtéž. Za otce tohoto předchůdce dnešních strojů se považuje mechanik a podnikatel Louis Glass. Tento šéf sanfranciské pobočky společnosti Thomase A. Edisona Pacifik Phonograf dostal nápad, že umístí Edisonův fonograf (první přístroj na záznam zvuku) do dřevěné bedýnky, na které byly přimontovány čtyři trouby pro poslech. Po vhození nikláku se z přístroje dvě minuty linula hudba, kterou mohli poslouchat zároveň čtyři lidé, každý u jedné trouby. I tento přístroj fungoval na principu otáčejícího se válečku, který se musel denně měnit z důvodu opotřebení. Pan Glass společně s panem Arnoldem jej nainstalovali 23. listopadu 1889 v baru Palais Royal Saloon v San Francisku k velké nelibost barových muzikantů, čemuž se nedivím. Další bary následovaly a později se fonografy dostaly na zaoceánské lodě, kde cestujícím zpříjemňovaly dlouhé plavby. Jejich nevýhodou bylo, že hrály stále jednu skladbu. Bylo možné vyměnit váleček za jiný, ale stále to nebylo jaksi ono.

Zlatá éra jukeboxů nastala až s příchodem gramofonu a vinylových desek, které zcela nahradily fonografický váleček začátkem dvacátých let 20. století. K přístroji přibyl amplión a veřejnému poslechu už nic nebránilo. Designově se přístroje podobaly dnešním jukeboxům, jejich těla ale místo dat obsahovala zásobu gramofonových desek. Princip výměny jednotlivých vinylů spočíval v mechanickém podavači, který desku vytáhnul ze zásobníku a položil na plotnu, ze které byla přehrána. Po přehrání ji vrátil zpět do zásobníku. Je samozřejmé, že přehrávání a výměny desek nebyly tak rychlé jako nyní, když jsou k dispozici skladby v digitálním formátu. V těch pionýrských letech si zákazník mohl vybrat z pouhých osmi desek v přístroji, ale s časem se výběr rozšiřoval.

Největší boom jukebox zažil v padesátých letech, kdy jich bylo jen po USA rozmístěno na 750 tisíc kusů a firmy jako Wurlitzer, Rock-Ola či Seeburg se staly legendami ve svém oboru. Poté došlo k postupnému útlumu a až s nástupem kompaktních disků se jejich počet v USA vrátil na solidních 250 tisíc.

V dnešní době dominují přístroje využívající formát mp3, CD a internet. Mnohdy jsou jejich součástí doplňky jako mikrofon, karaoke moduly a nebo třeba dálkové ovládání. Krom stojanových přístrojů se vyrábějí i nástěnné, které jsou mnohem menší a hodí se tak do skromnějších prostor. Dnešní jukebox často napodobuje design starých klasických kousků, protože mají sexy tvary léty prověřené. Ovšem s originálními, masivními modely s gramofonovými deskami se můžeme potkat snad už jen v muzeu nebo u soukromých sběratelů.