Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Marilyn Manson III

Marilyn Manson III

Jirka D.12.4.2011
Poslední článek o kapele Marilyn Manson zahrnuje období od roku 2002 po současnost a zároveň si troufám tvrdit, že i období hudebně nejslabší. Steinbeck kdysi napsal, že lidský vývoj lze rozčlenit do tří etap - barbarství, kultura a úpadek - a i když sám uznává, že Spojené státy prostřední etapu přeskočily, Manson ji absolvoval celkem úspěšně. Bohužel pro něj i jeho fanoušky se nelítostně přiblížila doba úpadku, kterou jsem v následujících řádcích nazval shovívavěji recesí.

Recese (2002 – nyní)

 

Vydáním alba Holy Wood a následným celosvětovým tour dokončila kapela Marilyn Manson svůj vrcholný počin: trilogii Antichrist Superstar – Mechanical Animal – Holy Wood. Začátek milénia se proto odehrává v poklidném tempu, Manson spolupracuje s Jonathanem Davisem na písni Redeemer (soundtrack k filmu Queen Of The Damned), vyhazuje Twiggy Ramireze a nahrazuje jej multiinstrumentalistou Timem Skoldem, no a samozřejmě přemýšlí, o čem že bude nová deska. Inspiraci nalezl ve 20. a 30. letech, v dekadentní swingové éře a v německé Výmarské republice. Výsledkem je dílo nazvané The Golden Age Of Grotesque, které vyšlo v květnu roku 2003. Hudebně se kapela ocitla zcela někde jinde, deska je přímočařejší, přitlačilo se na pilu a vše se zahalilo do tak husté industriálové mlhy, že na Mansna padlo podezření z přílišné inspirace u KMFDM – bývalé kapele Tima Skolda. Více se na toto album podíváme v recenzi.

 

Se samozřejmostí kapele vlastní se opět konalo celosvětové turné, tentokrát nazvané Grotesk Burlesk. Kostýmy, výprava, show, vše jak má být a jak už si fanoušci kapely za ta léta zvykli. Jak už bylo řečeno, inspirace byla nalezena právě u Výmarské republiky a proto se ve vystoupeních začaly objevovat prvky kabaretních estrád, o ošacení účinkujících a celkový artwork se postaral Gottfried Helnwein.

 

V roce 2004 bylo oznámeno rozlučkové album – Lest We Forget: The Best Of . Co dodat? Opět se konalo velkolepé „greatest hits“ turné nazvané neskromně Against All Gods, vystupovalo se v televizi, ve světě a na jednom takovém vystoupení v Německu „odpadl od bicích“ Ginger Fish tak nešťastně, že si přivodil frakturu lebky a zápěstí. Na jeden rok byl proto nahrazen Chrisem Vrenou, který pro změnu odpadl od NIN. Ve stejném roce byl odejit i dlouholetý člen (šest let je docela dost) John 5. Sám při svém prohlášení popřel nevraživé vztahy s Mansonem, ale kdo viděl koncert z festivalu Rock am Ring 2003 (zajímavé video – pozn. aut.), kde ho reverend při vystoupení nakopnul (a víte, jaké nosí boty!) a pak do něj ještě lehce strkal, pojmete minimálně lehké podezření, že něco nebylo v pořádku. Nahrazen byl Markem Chaussem, který vydržel u kapely pouze do roku 2005, aby se pak kytary ujal Tim Skold. Od této doby se v kapele střídají členové jak na běžícím pásu a celý band spíše připomíná již zmíněné Nine Inch Nails, kde si Raznor muzikanty rovněž „najímá“ dle potřeby. Jádro tvoří pouze Manson. Vlastně Manson a Skold.

 

Dlouhé čtyři roky trvala cesta k další nahrávce. Až v červnu roku 2007 vychází album Eat Me, Drink Me, na kterém je hlavní tvůrčí zásluha připisována právě zmíněnému duu. Poprvé se taky neobjevuje v line-upu jméno M. W. Gacyho a tak posledním „věrným“ z dob počátků (Portrait...) zůstává už pouze Manson. Náhrada za Poga se našla v Chrisi Vrenovi a pokud jej máte někdo přiřazeného k bicím, za ty opět usedl uzdravený Ginger Fish. Promo tour bylo tentokrát spácháno s kapalou Slayer. Zákulisní řeči mluví o tom, že tímto albem se Manson opřel do uskupení My Chemical Romance, ale dle jeho prohlášení se jednalo pouze o zcela nekonkrétní znechucení nad lidmi, kteří se jej snaží napodobovat.

 

Následného roku se za velkého aplausu do kapely vrací (bas)kytarista Twiggy Ramirez a střídá tak dosavadní dvojku – Tima Skolda, se kterým dle ujištění není vyloučena možná budoucí spolupráce. S Twiggym se začínají práce na novém albu a neskromnými prohlášeními se rozhodně nešetří. Ozývají se hesla typu: „...Eat Me, Drink Me is opening the window and this is going to be Hurricane Katarina“ a nebo ještě výstižnější popsání nadcházejícího alba „very ruthless (nelítosné – pozn. aut.), very heavy and very violent“. V roce 2008 se ke kapele připojuje bývalý kytarista Limp Bizkit Wes Borland, který ovšem rok na to rozhořčen odchází. Manson vystupuje na různých akcích a koncertech a nadále pronáší do-nebe-vynášející hesla na nadcházející desku (dokonce přirovnání k Antichristu). Velmi postupně se odhalují názvy skladeb (například poslední píseň byla prý dokončena v den Mansonových narozenin – 5. 1 . – proto se jmenuje 15), v březnu Kerrang! uveřejňuje, že tracklist bude o patnácti položkách, v dubnu byl vypuštěn první singl a uveřejněn artwork alba ... no prostě se to šponovalo a natahovalo až hanba. Vypuštěno do světa bylo album až ke konci května 2009 a moc k životu se teda nemělo. Předstihlo sice předchozí desku v žebříčku Billboard 200 (z 8. na 4. pozici), ale prodejnost 49 tisíc kopií v prvním týdnu byla nejslabší od Last Tour On Earth.

 

V tom samém roce se udály ještě dva zajímavé okamžiky. Do kapely nastoupil nejmladší člen Andy Gerold, který se ujal baskytary (Twiggy se chopil opět kytary) a jeho koncertní premiéra se odehrála právě a pouze 3. června v Brně. O tom koncertu raději nic moc psát nebudu, kdo jste byl, víte proč a mně stačilo přečíst si diskuze na webu. No a tou druhou zajímavou událostí je odchod od dlouholetého labelu Interscope Records. Manson se vyjádřil něco ve smyslu „svázaných rukou“, „zničené a potlačené kreativitě“ a podobně. Tímto gestem se prý vše v dobré zvrátilo a následující deska bude stát rozhodně za to ... a přesvědčíme se o tom brzy.

 

Související recenze:

 

•  The Golden Age Of Grotesque

•  Eat Me, Drink Me

•  The High End of Low



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky