Článek: Nedělní poslech 103

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 103

Jirka D.24.3.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Kamala a jejich album Your Sugar.

O německé kapele Kamala toho nejde mnoho dohledat, snad jen to, že jejím domovem je město Leipzig a že svou hudební káru netáhne kdovíjak dlouho. Trochu matoucí dojem vyvolají výsledky internetového vyhledávání směřující k brazilské thrashmetalové formaci stejného jména s neslušně prsatou bubenicí Isabelou Moraes, případně výsledky směřující k rovněž metalové kapele taktéž jménem Kamala, ale tentokrát původem z Finska a tentokrát s neslušně prsatou zpívající kytaristkou. Pokud jste se dostatečně vynadívali, začneme se věnovat tomu, proč jsme tady.

Kamala band

Tahle Kamala je narozdíl od předchozích dvou tvořena pěticí muzikantů výhradně mužského pohlaví (aspoň doufám), přičemž podle fotek jsou to mladíci s rašícím chmýřím pod nosem a zatím ne zcela jasnou vizí toho, co chtějí hrát. Tedy aspoň pokud jde o řečičky, v kterých se to hemží mlžnými kombinacemi psychedelického rocku a krautrocku, pod čímž vlastně ani nevím, co si mám přesně představit. Vezmu to jinak - pokud máte (resp. měli jste) rádi českou kapelu -123 minut a obecně tvorbu Zdeňka Bíny, mohla by se vám tahle Kamala líbit.

Jejich hudba v sobě nese podobně pozitivní náboj, funky hravost a bluesový (jazzový) nádech. Neslyším v ní moc psychedelie ani krautrocku ve smyslu německé scény 70. let, ale neříkám, že rozumím všemu a klidně se nechám usvědčit z neznalosti.

Z nahrávky naopak dýchá naprostá uvolněnost a lehkost, nekomplikovaná žádným složitým experimentováním nebo vymýšlením už dávno vymyšleného. Kamala se drží osvědčených standardů, které v naprosto rozumné míře dokořeňují saxofonem hostujícího Jörna Kleinbrahma, a na tenký led čehokoliv dalšího se nepouští. Ostatně dominantní zpěv (barvou hlasu podobný Jimy Hendrixovi) a kytary prohnané přes kvákadlo naprosto postačují v tom, aby měl posluchač co zpracovávat a s čím se sžívat. Nutno dodat, že to není práce nijak složitá a že výsledek stojí za to.

V konečném zúčtování tahle Kapela překvapuje. Ani ne tak čímkoliv inovativním nebo hráčsky složitým (v tom je třeba zmíněný Bína mnohem dál), ale naopak soudným přístupem k vlastním možnostem a schopnostem, které kapela drží zkrátka a pouští se jen do toho, co skutečně solidně zvládne. Z tohoto pohledu je album Your Sugar hodně příjemná poslechovka, jejíchž třiatřicet minut uteče jedna radost.

Kamala - Your Sugar LP

Kapela: Kamala

Album: Your Sugar

Styl: funky / blues rock

Vydáno: 3/2019

Země: Německo

Vydavatel: Tonzonen Records

Odkazy: bandcamp / facebook

Henry Mitko - bicí

Christian Kämper - zpěv

Hannes Gernot Peter Gröschner - baskytara

Theo Rolfs - kytara
Eric Glatzer- kytara

host:

Jörn Kleinbrahm - saxofon (1, 5, 6)

Nahrávka byla redakci poskytnuta agenturou Creative Eclipse PR.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.