Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pátý díl a jeho násobky se ponesou v duchu retrospektivním. Vytáhnu trojici starších titulů, které řadím mezi neustále aktivní mordy. Myšleno ve smyslu stále to má co říci. Jejich poslech má šmrnc a lesk i po letech, ale samozřejmě nepůjde jen o samé archeologie. Už na začátku jsem naznačoval, že se tu a tam ohlédneme zpět a nebudeme tu zakládat ceremonie jen současným nahrávkám. Takže teď je ten moment pro to správné vnoření se do dějin black metalu, kde mohutně zatřáslo jeho podstatou následující:

Amon
Shemhamforash

1995
Švýcarsko
MA

Pro fanoušky: Poprava, Archgoat, Black Witchery

Exekuční kombinace black a death metalu, která se na desce nachází, je z mého pohledu určitým pilířem dané kombinace a správnou ukázkou toho, jak má takové bratrství znít. Vezměte si to nejhnusnější z death metalu a ozdobte to chladností a misantropií black metalu. Krvelačnější bestie se těžko dá vyvolat. Amon založeni na pokraji devadesátých let, vmetli do xichtu světa jen jedinou desku, za kterou jim dodnes nemusí být vůbec stydno. Nejlépe funguje přirovnání k Archgoat, a to díky nekompromisnímu válcování. Čirá blasfemie, která z desky stříká, jak pot zchváceného panice na těle statné dámy. Provázanost názvu kapely, titulu alba a zvolenou obálkou (autorství patří malíři jménem Francisco Goya) je myslím dostatečně určující k tomu, aby člověk snadno nabyl poznání, že i na mystickou stránku se pokládá varovný prst. Hrubá a drzá hudba s poměrně zajímavou kytarovou hrou. To dáte. To musíte dát!

Gottlos
Infernal Pandemonio

2004
Česko / Řecko
MA

Pro fanoušky: Kult Ofenzivy, Burzum, Judas Iscariot

Stejně jako u předchozí nahrávky jde jen o jediný počin, který byl pod logem kapely vydán. Ačkoliv Amon ještě natočili jedno EP a tu kapely asi plánovali víc, tak Gottlos se mi dnes jeví jako vyloženě jednorázová záležitost. Tu má na svědomí český bard Barbarud Hrom a řecký rarach Synn (Deathville) známý spíše jako Skylephtis (Eschaton, Darkthule). I tahle dvojice si zvolila na obal svého díla umělecký obraz, který nepřivedl na svět nikdo menší než Paul Gustave Doré. Hudebně tu máme ovšem na kost obřezaný black metal. Pravda, je tu jisté intro, které má evokovat trochu té epické bombastičnosti, respektive má takový až apokalyptický náboj. Jenže kvalita záznamu odpovídá osekané empetrojce s hodnotou 128kbps. Ale to je jen malý detail, tady jsme na bitevním poli, které vážně nehledá konečný cíl v parametrově přesném zvuku. Proto se najednou ocitáme v nelítostném sevření řinčících řetězů motorových elektrických kytar, které sviští s větrem o závod. Stejně tak bicí. Jestli je tam někde baskytara si netroufám odhadovat. Jestli ano, tak úspěšně zaniká. Na povrch tak vylézá ten nejsurovější black, který řeže a bolí. Tak jak má. Barbarud do toho skřehotá své rouhačské litanie a celý efekt je vlastně úplně jednoduchý. Tohle už je nahrávka, kterou když vynecháte, tak asi nepřijdete o nějaký vyloženě liturgický zážitek. Ale pokud vám black metal jako TAKOVÝ není lhostejný – pak se můžeme bavit o určité harmonii a elektrizujícím jiskření, které vzniká mezi posluchačem a deskou. Album totiž má velice efektní uhrančivý podtext, který se plíží jako mlha na blatech. Pokud se fakt hodláte plně věnovat poslechu a nenecháte se ničím rušit (a já doufám, že takto činíte u každé kaple, kterou vám tu cpu), pak se zcela jistě přistihnete v momentě absolutního nevědomí. Někdo tomu říká tupé zírání, ale danému člověku se v hlavě odehrává něco mimo smyslového. Něco nepopsatelného. Z astrálního cestování vytrhává jen nutnost otočit gramodesku na stranu B. Tolik k zapadlému klenotu s českou stopou.

Al-Namrood
استفحل الثأر
Astfhl Altha’r

2009
Saúdská Arábie
MA / BC

Pro fanoušky: Umbrtka, Melechesh, Seeds Of Iblis

Do úplnosti nesvaté trojice vytahuji možná překvapivě jednu kapelu, u které mi její současné konání už přijde takové podezřelé. Abych to vysvětlil. Ze soudobých Al-Namrood už necítím tu exotickou sílu nebezpečí, která fungovala právě před deseti lety. K pochybování mě poňouká celkem slušná zásoba desek, sem tam videoklip, sem tam rozhovor, který byl i v Pařátu. Najednou mi je ta tajuplnost a riskování propadnutí hrdlem daných umělců nějaká nerovná. Ale to je čistě můj osobní dojem. Hudební přínos se však tělesu upřít nedá, a to bez ohledu na to, zda vše vydávají svépomocí podzemními kanály a nahrávají v utajeném sklepení svých příbytků, či jde o majstrvtípek ze strany muzikantů spadajících třeba pod Nuclear Blast. Však to není tak dávno, co podobným dojmem působila Brujeria. Znalci jistě chápou. Ale zpět k věci. V roce 2009, kdy se zjevil debut kapely odněkud z orientu a nabízel velice divoký black metal kořeněný tamějšími folklorními prvky, a především nezaměnitelným smyslem pro harmonii a melodiku, byla to prostě rána. Minimálně moje ústa zůstala viset do kořán, když jsem tu desku poprvé slyšel. A čeho, že si na ní dodnes cením? Tak především jde o prvotřídní autentičnost a jasně prokazatelnou formu určitého amatérství. To znamená, že zvuk je na hovno. Je dobře slyšet, že určité linky se při konečném skládání k sobě musely přitvrdit, aby jejich hlasitost dorovnala zbytek, čímž pak vzniká prakticky nežádoucí praskání, které ale není vinou vaší aparatury, ale nešikovného masteringu. Tenhle neotesaný dojem naštěstí nedehonestuje celkový poslech, spíše upozorňuje na podmínky, kterak bylo dílo kováno pokoutně. Ta obecná atmosféra je totiž úžasná. Zaručeně za to mohou pro nás netypické melodie, které působí velmi neotřele a svěže. Zároveň má však dílo patřičný náboj hrubého black metalu, ze kterého cítíte zlobu a jasnou nenávist. Ačkoliv asi víme tužku o tom, co zrovna autory nasírá, a o čem ta sirnatá slova jsou, tak cítíme určitou sounáležitost. Však po posledním výstřelu druhé světové války byla naše země uvržena rovněž do nesvobodného režimu, ze kterého se řada lidí chtěla vymanit a především vykřičet. Bohužel v některých zemích podobné manýry panují stále a je proto svým způsobem vzrušující tuto revoltu poznat. Je to sice zprostředkovaná práce, ale její hodnota je jasně daná. Ať chcete nebo ne, tak debutová deska Al-Namrood je neskutečná síla. Ještě se trochu vrátím k muzikálnímu přirovnání k Umbrtce, které si můžete výše dohledat. Ono nejde o nic složitého. Zkuste si pustit jakýkoliv materiál v letech 2001 – 2004 od naší tuzemské bandy a vnímat tu práci harmonií, kytar a celkové nálady. Myslím si, že je velmi srovnatelná s tím, co Al-Namrood páchali právě na prvním albu. A kdyby nic, tak k takovéhle muzice se prostě těžko hledají připodobnění, a to platí asi pro obě kapely.

Kaple sv. Jana Nepomuckého

Osvícený pán Josef II. z neméně příkladného rodu Habsburků, svého času rušil celou řadu sakrálních staveb. Jednou takovou byla i kaple sv. Jana Nepomuckého postavena v roce 1730 přesně na osu barokního zámku v Týnci. Od roku 1790 vlastně kaple chátrá a chátrá dodnes. Svého času z ní byla zřízena i rozhledna, to bylo někdy v dobách první republiky, než do Čech vpadla druhá světová válka. V pozdějších letech došlo ke zřícení klenby a zůstalo jen obvodové zdivo. Kaple si však stále zachovává svůj barokní styl. 8. listopadu 2013 Kristýna Kužvartová nechává do vnitřku instalovat své umělecké dílo „Kapka aneb hladina hloubky“. To spočívá ve zvláštně zvlněné podlaze kaple, která odpovídá soustředným kruhům a vlnám, kterýžto efekt vyvolá na hladinu dopadající kapka. A to je vše. Nikterak působivý osud, ale zajisté zcela pěkné místo, které svou chvilku k pozastavení určitě vyvolá. Nacházíme se velice blízko Klatov směrem na jih.

Fotografie jsem pořídil 26. ledna 2021