Článek: Nedělní poslech 109

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 109

Sarapis30.6.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu First Fragment a její debutové album "Dasein".

Logo vydavatelství Unique Leader sice postrádá jakýkoli náznak mužného frňáku, skautům firmy ale nelze upřít dobrý čich na talenty. Zavedený label je čím dál víc zárukou vysoké kvality. V případě šňupnutí First Fragment však možná stačilo jen sledovat aktivity ústřední postavy kapely - Philippeho Tougase - kytaristy a megalomana, který toho má na svých lopatkách naloženo tolik, že by možná i krajan Devin Townsend pozvedl obočí.

Philippe už odmala s jiskrou v oku hltal historky svého otce a povedených strýčků, kterak v quebeckých klubech nakládali místní mládeži heavy metalové dávky s kapelou D.D.T. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat - Philippe během svých prvních dvaceti sedmi let života prošel desítkami kapel, včetně regionálně kultovní D.D.T., kde i nyní čas od času vypomůže taťkovi, podobně jako obyčejní kluci natírají ploty nebo pomáhají se zahradou.

Jednou z hlavních aktivit nadějného kytarového střelce je kapela First Fragment. Její album Dasein je z roku 2016 a je to první a zatím dosud jediná “celovečerní” nahrávka. Zpozornět by měli především příznivci technického a progresivního death metalu, kteří vyhledávají rychlost, členitost a odvahu. Takže věci typu Obscura, Quo Vadis, Augury a podobně. Philipp je mimo jiné členem super grupy Eternity’s End, kde hledá limity po boku Hannese Grossmanna nebo Mike LePonda. Všechno je to velká sprintující rodina. First Fragment jsou kapánek více ortodox, většinu času jedou na doraz, rychle a tvrdě (hostující bubeník Troy Fullerton hraje skvěle), ale stejně jim nic nebrání v tom, aby chvilku brnkali na španělku, chytlavým flamencem vyzvali k tanci holky z doslechu nebo zakončili song plivancem. Vlastně nejdivnější na tom všem je, že to tam patří.

Kdesi jsem zachytil názor, že komu chybí Necrophagist, měl by hrábnout po tomto albu. Do jisté míry s tím souhlasím, styčných bodů a asociací lze najít dost, i když je to od vydání Epitaph už pěkných patnáct let. Jenže Muhammed měl tenkrát v nose, když obě nahrávky Necrophagist jen o kousek přesáhly půl hodiny. Bylo to tak akorát. Dasein atakuje hodinu a je to znát. Občas mi totiž toho závodění a kytarových propletenců přijde už moc. Ale takhle se to dnes dělá, že...

<a href="http://uniqueleaderrecords.bandcamp.com/album/dasein">Dasein by First Fragment</a>

Kapela: First Fragment

Album: Dasein
Styl: technický progresivní death metal
Vydáno: 05/2016
Země: Kanada
Vydavatel: Unique Leader Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Gabriel Brault-Pilon - kytary

Philippe Tougas Guitars - kytary, zpěv
David Alexandre Brault-Pilon - zpěv
Vincent Savary - baskytara

+ hosté:
Christian Münzner - kytary (song 5)
Mathieu Marcotte - kytary (song 7)
Collin McGee - kytary (song 8)
Malcolm Pugh - kytary (song 11)
Troy Fullerton - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.