Článek: Nedělní poslech 119

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 119

Sorgh19.1.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme finské Abbhorrence a jejch poslední počin s příšerným názvem. Megalohydrothalassophobic.

Není úplně běžné, aby kapela uspokojovala své mrzké tužby vydáváním pouze krátkometrážních nahrávek, ale Finům Abhorrence to zatím evidentně stačí. V jejich novodobé historii, která se píše od roku 2012 (předtím měli dlouhou přestávku, která dělí novodobou etapu života kapely od první, krátké fáze v letech 1989 - 1990) spáchali jen kompilaci, živák a jedno EP, o kterém se teď budeme bavit. Co se týče produktivity je to tedy docela slabota a je to škoda, protože mě jejich hudba baví. Možná je skládání příliš vyčerpává nebo dávají přednost koncertování, ale to je nakonec buřt.

Poslední chuťovka z roku 2018 s předlouhým názvem Megalohydrothalassophobic ukazuje výborný death metal, ve kterém nejde přeslechnout skandinávskou, konkrétně finskou stopu melancholie. Přiměřené množství melancholického lkaní rozpuštěné v pomalém a těžkém soundu vyvolává dojmy a pocity, za kterými se na sever jezdí a odkud se hudba čile vyváží. Chyba by byla považovat Abbhorrence za sice tvrdé, ale zpomalené pomatence motající se v bahně vlastní nemohoucnosti. Kapela dokáže sešlápnout pedál k podlaze a hezky provětrat duchny (Anthem For The Anthropocene).

Ruku v ruce s nasazením jde i přiměřený stupeň techniky, která sice neoplývá kdovíjakou exhibiční formou, ale dává základy nadčasovému dílu, které vyznává konzervativní hodnoty.

Kapela: Abhorrence
Album: Megalohydrothalassophobic
Styl: death metal
Vydáno: 2018
Země: Finsko
Vydavatel: Svart Records
Odkazy: Bandcamp / Facebook

Sestava:
Jussi "Juice" Ahlroth - basa
Kalle Mattsson - kytara
Tomi Koivusaari - kytara
Jukka Kolehmainen - zpěv
Waltteri Väyrynen - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 2.6.18 9:18

Na Grave Upheaval nemusí mít člověk zálibu v death metalu (já obecně ten žánr nemusím) a přesto ho to album přirazí ke zdi a dostane ho tam, kam chce. Ty záhrobní výdechy, ten pocit, že se neustále něco děje v pozadí, ten přehlučněnej dětskej pláč snad ve třetim songu (fuj!), ta deska je fakt děsivá. Jestli u mě vyvrcholil minulý rok vývoj black metalu novým albem od Throane, tak tenhle rok to jsou pro death metal Grave Upheaval. Potěšila nostalgická zmínka o Musique od Theatre of Tragedy, která byla mojí první kazetou z období, kdy jsem nastoupil na střední a skrze tamní metalisty jsem začal být zasvěcován do toho, že existuje i jiná hudba než System of a Down, Rammstein a Offspring. Ačkoli Raymond, který se neustále cpal k mikrofonu, byl skutečně nesnesitelný, tak hudebně to byla dost bohatá deska, hádám ale že s ní tehdy museli nasrat dost svých fanoušků. Každopádně na památku je dle tohohle alba stále pojmenována moje složka s hudbou.