Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 119

Nedělní poslech 119

Sorgh19.1.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme finské Abbhorrence a jejch poslední počin s příšerným názvem. Megalohydrothalassophobic.

Není úplně běžné, aby kapela uspokojovala své mrzké tužby vydáváním pouze krátkometrážních nahrávek, ale Finům Abhorrence to zatím evidentně stačí. V jejich novodobé historii, která se píše od roku 2012 (předtím měli dlouhou přestávku, která dělí novodobou etapu života kapely od první, krátké fáze v letech 1989 - 1990) spáchali jen kompilaci, živák a jedno EP, o kterém se teď budeme bavit. Co se týče produktivity je to tedy docela slabota a je to škoda, protože mě jejich hudba baví. Možná je skládání příliš vyčerpává nebo dávají přednost koncertování, ale to je nakonec buřt.

 

Poslední chuťovka z roku 2018 s předlouhým názvem Megalohydrothalassophobic ukazuje výborný death metal, ve kterém nejde přeslechnout skandinávskou, konkrétně finskou stopu melancholie.  Přiměřené množství melancholického lkaní rozpuštěné v pomalém a těžkém soundu vyvolává dojmy a pocity, za kterými se na sever jezdí a odkud se hudba čile vyváží. Chyba by byla považovat Abbhorrence za sice tvrdé, ale zpomalené pomatence motající se v bahně vlastní nemohoucnosti. Kapela dokáže sešlápnout pedál k podlaze a hezky provětrat duchny (Anthem For The Anthropocene).

 

Ruku v ruce s nasazením jde i přiměřený stupeň techniky, která sice neoplývá kdovíjakou exhibiční formou, ale dává základy nadčasovému dílu, které vyznává konzervativní hodnoty.

 

 


 

Kapela: Abhorrence
Album: Megalohydrothalassophobic
Styl: death metal
Vydáno: 2018
Země: Finsko
Vydavatel: Svart Records
Odkazy: Bandcamp / Facebook

Sestava:
Jussi "Juice" Ahlroth - basa
Kalle Mattsson - kytara
Tomi Koivusaari - kytara
Jukka Kolehmainen - zpěv
Waltteri Väyrynen - bicí



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky