Článek: Nedělní poslech 119

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 119

Sorgh19.1.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme finské Abbhorrence a jejch poslední počin s příšerným názvem. Megalohydrothalassophobic.

Není úplně běžné, aby kapela uspokojovala své mrzké tužby vydáváním pouze krátkometrážních nahrávek, ale Finům Abhorrence to zatím evidentně stačí. V jejich novodobé historii, která se píše od roku 2012 (předtím měli dlouhou přestávku, která dělí novodobou etapu života kapely od první, krátké fáze v letech 1989 - 1990) spáchali jen kompilaci, živák a jedno EP, o kterém se teď budeme bavit. Co se týče produktivity je to tedy docela slabota a je to škoda, protože mě jejich hudba baví. Možná je skládání příliš vyčerpává nebo dávají přednost koncertování, ale to je nakonec buřt.

Poslední chuťovka z roku 2018 s předlouhým názvem Megalohydrothalassophobic ukazuje výborný death metal, ve kterém nejde přeslechnout skandinávskou, konkrétně finskou stopu melancholie. Přiměřené množství melancholického lkaní rozpuštěné v pomalém a těžkém soundu vyvolává dojmy a pocity, za kterými se na sever jezdí a odkud se hudba čile vyváží. Chyba by byla považovat Abbhorrence za sice tvrdé, ale zpomalené pomatence motající se v bahně vlastní nemohoucnosti. Kapela dokáže sešlápnout pedál k podlaze a hezky provětrat duchny (Anthem For The Anthropocene).

Ruku v ruce s nasazením jde i přiměřený stupeň techniky, která sice neoplývá kdovíjakou exhibiční formou, ale dává základy nadčasovému dílu, které vyznává konzervativní hodnoty.

Kapela: Abhorrence
Album: Megalohydrothalassophobic
Styl: death metal
Vydáno: 2018
Země: Finsko
Vydavatel: Svart Records
Odkazy: Bandcamp / Facebook

Sestava:
Jussi "Juice" Ahlroth - basa
Kalle Mattsson - kytara
Tomi Koivusaari - kytara
Jukka Kolehmainen - zpěv
Waltteri Väyrynen - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Kobdzey / 25.3.14 12:03

Diky moc za vyborny osvetovy clanek. Jako muzikant i zvukar se pod nej podepisuju treba i vlastni krvi. Diskuze pod nim jen podtrhuje skutecnost,ze jeste stale si spousta lidi tuto problematiku nechce uvedomit - pisu nechce,ne ze neumi,ale proste nechce. Znam to,kdyz lidem zacnu takto vysvetlovat,ze limitaci se ten zvuk deformuje a neprirozene pumpuje,ale pro ne je proste dulezitejsi,ze jejich nahravka prerve ostatni. Nicmene ve svete uz je Loudness War na ustupu a to ze zasadniho duvodu - vetsina novych prehravacu od Apple - Ipady,Iphony,Ibooky,Ibooky a ja nevim jeste co I, maji v sw aplikacich pluginu,ktera,zjednodusene receno, srovnava hlasitost nahravek ze 70-80 let s temi soucasnymi a to tak,ze ty soucasne proste snizi (treba i o 10-20dB) vysledkem je pak fakt,ze ty tzv.moderni vedle tech starych zneji primo strasidelne,coz neni pro ne dobre vysvedceni. Treba Metallica jedno sve totalne prervane album musela vydat znova a tiseji,protoze ji to puvodni fanousci proste hodili na hlavu. O celkove hlasitosti bohuzel casto rozhodovali typ producentu - jak je nazvat - veprova hlava me napada - neb oni razili nazor,ze hlasitejsi je lepsi (v psychologicke rovine hlasitejsi vyplavuje vice adrenalinu do mozku,proto se to lidem zda lepsi). Nastesti se blyska na lepsi casy a lidi jako Dave Pensado,Alan Parsons a mnoho dalsich prednich zvukaru, opet zacinaji udavat trendy svetoveho zvuku a produkce bez pocitu,ze bojuji s vetrnymi mlyny.