Článek: Nedělní poslech 121

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 121

Victimer2.2.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Blue Hummingbird on the Left a její debutové album Atl Tlachinolli.

Prokletý facebook. Na sklonku roku jsem ve spojení s labelem Iron Bonehead narazil na roční zúčtování jednoho extrémně laděného maniaka a postupně se prodíral jeho žebříčkem zkažených hodnot. Ve výčtu jeho oblíbenců jsem narazil také na jméno Blue Hummingbird on the Left a už po prvních tónech jsem měl se svou vrozenou zlomyslností až nebezpečně jasno. Tento typ odkrývání starých kultů mi bude po vůli. Blue Hummingbird on the Left jsou zanícení mezoameričané uctívající staré tradice a zvyky Aztéků. Mají pudy válečníků a skrze zhýralou temnotu black metalu provolávají k nám obyčejným smrtelníkům slávu starých mýtů.

Jejich debutové album mě prakticky ihned odrovnalo nekompromisním spojením démoničnosti, podzemní špíny a síly pohanských tradic, která je zde zastoupena víceméně pocitově, než aby na osud nahrávky nahlížela z první linie. Tedy až na výjimky typu rozjezdu v songu Rain / Campaign. Jinak je Atl Tlachinolli především mrzká vášeň, ze které čpí aura a duch starobylé surovosti black metalu, jenž určuje pravidla. Albu nejsou cizí ani nevtíravé melodie a solidní porce chytlavosti, ale i tyhle parametry podléhají animální síle, která album pohání. Ta hraje prim. Epika je zašpiněna, tančit se nebude a louče po stěnách jsou pro holky. Tady poteče jejich krev a atmosféru obětování protne jen bláznivý ryk posedlých démony dávné kultury.

Blue Hummingbird on the Left jsou krutí šamani, kteří se s tím moc nepárají. Žádné velké úvody a seznámení s prostředím, jen tvrdá pohanská pravda a neúcta. Podzemím se kromě občasných halekání rozléhají vokální echa, vyštěkávaná do tmy a znějící tak stereotypně, až si na ně člověk prostě zvykne. Patří tam. Kdo rád starobu podobně orientovaných Volahn, jistě najde zálibu i v Blue Hummingbird on the Left. Povedlo se jim poslat do oběhu (ne)citlivě zkažené album, které hraje pravou temnou hru bez řádu a pravidel. Tahle hudba se musí cítit, o ničem jiném to není.

Kapela: Blue Hummingbird on the Left
Album: Atl Tlachinolli
Styl: black metal
Vydáno: 2/2019
Země: USA
Vydavatel: Iron Bonehead Productions
Odkazy: bandcamp (label)

Sestava:
Tlacaelel - flétna, zpěv
Yecpaocelotl - kytara
Coapahsolpol - baskytara
Yayauhqui - bicí

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.