Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 133

Nedělní poslech 133

Victimer23.8.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Ringarë a její album Sorrow Befell.

Pojďme si dnes tu ospalou letní neděli promíchat s trochou podzemní temnoty. S black metalem, atmosférickým a vycházejícím z devadesátých let minulého století, kdy scénu obohatily první alba Limbonic Art, Emperor, Burzum nebo Lunar Aurora. Třeba právě k těmto spolkům by se dala přirovnat aktuální, tedy ne zrovna originální, ale provedením určitě zajímavá, tvorba americké dvojice Ringarë. A taky s tunou kláves, které black metal Ringarë vytrvale doprovází. V tomto směru můžeme stejně směle nechat probudit mistra Mortiise, Satyrův Wongraven a znovu hlavně Vargovo klávesové bloudění mezi patřičně bílými břízkami... Ringarë zkrátka působí jako takový neokoukaný průvodce nostalgií o čtvrtstoletí zpět.


Dvojice Esoterica (známý především z působení ve Skáphe, Krieg nebo Guðveiki) a Likpredikaren tedy postavila základy projektu na propojení metalové a ambientní muziky, přičemž jí nečiní problémy oba styly míchat, či naopak nahrávat alba věrná pouze jednomu ze stylů. Atmo-blackový debut Under Pale Moon následuje čistě ambientní nahrávka Where Cold Dwells and Winter Once Lay a dnes je řeč o demu Sorrow Befell, který míchá rovným dílem oba zmíněné styly.


Přesněji, první polovina alba je blackmetalová a ta druhá syntetická. Půl na půl, čtyři skladby s kytarami, krákáním a klávesami a další čtyři už jen pouze s klávesami. Obě polohy k Ringarë patří a obě mají v jejich projevu stejně velké místo. Osobně se přesto kloním k metalové tváři projektu, není to totiž žádný laciný výškrab uhláku, ale hodně atmo záležitost, co působí dostatečně plně a epicky. Ambientní část Ringarë mi přijde jako o něco ochuzená. Samotné skladby nejsou špatné, ale v duchu toho, že pánové umí oba proudy solidně spojit, jim prostě něco schází.


Sorrow Befell mám k dispozici jako demo snímek, o jehož další osud se postará label Iron Bonehead. Poslechovka, která nemůže urazit poutníky, kteří si urazili svou cestu počátků atmosférického black metalu i s tím, jak šuměly kazety a kopie právě donesená domů byla bůhví kolikátou. I takto Sorrow Befell zní. Je tichá, šumí a imituje tak tuhle ne úplně dávnou dobu se vším všudy. Je to ale jenom pouhá nostalgie, za co bychom měli být projektu vděční? Myslím, že tímto bychom Ringarë trochu křivdili. Skutečně se to dá poslouchat, ingredience jsou správně namíchány a hlava intenzivně hledá místa, kde není ani živáčka, jen všepohlcující temná dálava a smysl pro její výpravné zkoumání. A to by mělo v tuto chvíli stačit, více hledat netřeba.

 

 


 

Autor: Ringarë
Album: Sorrow Befell
Styl: black metal / ambient
Vydáno: 6/2020
Země: USA
Vydavatel: Iron Bonehead Productions
Odkazy: bandcamp

Sestava:
Esoterica - všechny nástroje
Likpredikaren - vokály



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky