Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 133

Nedělní poslech 133

Victimer23.8.2020
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Ringarë a její album Sorrow Befell.

Pojďme si dnes tu ospalou letní neděli promíchat s trochou podzemní temnoty. S black metalem, atmosférickým a vycházejícím z devadesátých let minulého století, kdy scénu obohatily první alba Limbonic Art, Emperor, Burzum nebo Lunar Aurora. Třeba právě k těmto spolkům by se dala přirovnat aktuální, tedy ne zrovna originální, ale provedením určitě zajímavá, tvorba americké dvojice Ringarë. A taky s tunou kláves, které black metal Ringarë vytrvale doprovází. V tomto směru můžeme stejně směle nechat probudit mistra Mortiise, Satyrův Wongraven a znovu hlavně Vargovo klávesové bloudění mezi patřičně bílými břízkami... Ringarë zkrátka působí jako takový neokoukaný průvodce nostalgií o čtvrtstoletí zpět.


Dvojice Esoterica (známý především z působení ve Skáphe, Krieg nebo Guðveiki) a Likpredikaren tedy postavila základy projektu na propojení metalové a ambientní muziky, přičemž jí nečiní problémy oba styly míchat, či naopak nahrávat alba věrná pouze jednomu ze stylů. Atmo-blackový debut Under Pale Moon následuje čistě ambientní nahrávka Where Cold Dwells and Winter Once Lay a dnes je řeč o demu Sorrow Befell, který míchá rovným dílem oba zmíněné styly.


Přesněji, první polovina alba je blackmetalová a ta druhá syntetická. Půl na půl, čtyři skladby s kytarami, krákáním a klávesami a další čtyři už jen pouze s klávesami. Obě polohy k Ringarë patří a obě mají v jejich projevu stejně velké místo. Osobně se přesto kloním k metalové tváři projektu, není to totiž žádný laciný výškrab uhláku, ale hodně atmo záležitost, co působí dostatečně plně a epicky. Ambientní část Ringarë mi přijde jako o něco ochuzená. Samotné skladby nejsou špatné, ale v duchu toho, že pánové umí oba proudy solidně spojit, jim prostě něco schází.


Sorrow Befell mám k dispozici jako demo snímek, o jehož další osud se postará label Iron Bonehead. Poslechovka, která nemůže urazit poutníky, kteří si urazili svou cestu počátků atmosférického black metalu i s tím, jak šuměly kazety a kopie právě donesená domů byla bůhví kolikátou. I takto Sorrow Befell zní. Je tichá, šumí a imituje tak tuhle ne úplně dávnou dobu se vším všudy. Je to ale jenom pouhá nostalgie, za co bychom měli být projektu vděční? Myslím, že tímto bychom Ringarë trochu křivdili. Skutečně se to dá poslouchat, ingredience jsou správně namíchány a hlava intenzivně hledá místa, kde není ani živáčka, jen všepohlcující temná dálava a smysl pro její výpravné zkoumání. A to by mělo v tuto chvíli stačit, více hledat netřeba.

 

 


 

Autor: Ringarë
Album: Sorrow Befell
Styl: black metal / ambient
Vydáno: 6/2020
Země: USA
Vydavatel: Iron Bonehead Productions
Odkazy: bandcamp

Sestava:
Esoterica - všechny nástroje
Likpredikaren - vokály



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky