Článek: Nedělní poslech 135

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 135

Sorgh13.9.2020

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Kafirun a její album Eschaton.

Néédělička neděle, zpívá se kdesi. Z popěvku zní pohoda a odpočinek. Můžeme ho strávit s kanadskou kapelou Kafirun, což je kvartet různě zkušených muzikantů, kteří působí i v jiných projektech, ale všechny víceméně spojuje black metal. Kupříkladu bubeník Mesmorphion hraje v kapele Riftwalker, která se na našich stránkách už mihla. Kafirun je divné jméno a asi bude jen málo těch, kteří ho znají. Nicméně jejich tři roky staré debutní album Eschaton mi přišlo docela zajímavé, a tak rád provedu osvětu neznalého publika.

Eschaton kryje moc hezký obal připomínající okultní evropské spolky, kde se to jen hemží symboly a zakázanými jinotaji. Lehce funerální grafika napovídá, že nepůjde o lehký šanson k popíjení čaje, ale že bude třeba celých mužů a žen. Kafirun slyší na black metal a není nic divného v tom, že připomíná mnohé brody severoamerického kontinentu a hrdě se odkazuje na jejich malebnost.

Nahrávku zdobí tlumený zvuk, který lemuje bahnitou půdu v deltách řek a v okolí mokřadů. Je na hony vzdálen ryzí vycizelovanosti ledových břitev, které chválí zimu a havraní stopy na sněhu. Album zní hutně, zaneseně jako infekční hrtan a sluší mu převažující střední tempo. Víc než snaha vyhladit lidstvo z povrchu zemského bestiálním hlukem se Kafirun zaměřují na vyvolání specifické atmosféry jdoucí ruku v ruce se syrovým zvukem. Ten nepředstavuje nic objevného a můžeme jej srovnat se zvukem třeba Krallice. I tady mají kytary podobný, zdánlivě rozladěný šmrnc a zmíněnému srovnání odpovídá dojem celkově odbytého nazvučení. Určitě jde o úmysl a jistou oblíbenou značku podobně zaměřených kapel. Z toho vyplývá, že sice Kafirun nepřišli s ničím kdovíjak objevným, ale pro fanoušky amerického, potažmo kanadského black metalu, který dbá na atmosférický zážitek, mohou být zajímavou kapitolou při studiu temných nauk.

Autor - Kafirun
Album - Eschaton
Styl - black metal
Vydáno - 6/2017
Země - Kanada
Vydavatel - Seance Records
Odkazy - bandcamp

Sestava:
Hypnocrotizer - basa
Hanephi - kytara
Luzifaust - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.