Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 142

Nedělní poslech 142

Jirka D.13.5.2023
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme one-man projekt Empty Vision Orchestra a jeho desku Threshold of Feelings.

Hned na úvod se sluší napsat, že s projektem Empty Vision Orchestra zůstáváme u nás doma, byť naprosto s jistotou to tvrdit nechci, protože možné je v podstatě cokoliv a detaily o projektu jsem nedohledal žádné. Do mailu se nám ozval jistý Saša Zubov, že prý nahrál novou desku svého one-man-home-studio-projektu a že by bylo fajn, když bychom se o ní zmínili. A že se nám prý ozval mimo jiné proto, že by nás mohl zaujmout její zvuk, protože si ji sám nahrával na pásky na 4-stopý magnetofon, analogově míchal a že jako co mi na to.

 

Forma Nedělního poslechu mi pro tento účel přišla jako maximálně přívětivá, protože v jistém smyslu je to muzika vhodná na neděli (taková unaveně ospalá), potom ji taky nemusím bodovat (raději) a rovněž se můžu odpoutat od přísně hodnotícího stylu (stejně to moc neumím), některé věci nechat ležet a naopak vyzvednout jiné, které by při striktně objektivním přístupu nestály za příliš velkou pozornost.

 

 

Tak tedy. Album Threshold of Feelings je prakticky písničkářské a ve své podstatě velmi jednoduché, i když k němu můžete dohledat tagy jako downtempo, folk, psychedelic, drone či experimental. Většinu času stojí na pevných nohách akustické kytary, která nehraje jenom v jedné stopě a není to poznat na ledabylý poslech. Tenhle základ je doplňován dalšími nástroji, především tedy kytarou elektrickou, krásně ospalou, takovou Youngovskou, a výjimečně pianem, což nabízí řadu možností, jak vytvořit finální aranže, nicméně tohle album tíhne k minimalismu, melancholii a snad s výjimkou skladby Liquor Sea je přísně introvertního naturelu. Budovat nějakou silnější náladu či atmosféru se mu daří spíš skromně, nejsilněji pak ve skladbě Raindrops. Tu mám rád. Pokud mu naopak něco chybí, je to nějaké výraznější charisma a tedy zpěv, který nenabízí mnoho pozitiv a místy některé skladby vyloženě táhne ke dnu (Liquor Sea). Nesedí mi ani angličtina, k takto osobní zpovědi bych volil jazyk mateřský, ale kdo jsem já, abych mohl dávat rady.

 

No a pak tu máme ten zvuk a jasnou pozvánku pro vás zaposlouchat se, jak to může znít, když se to pojme opravdově. Včetně nahrávání v plenéru (přijíždějící vlak a cinkající přejezd), vrzající podlahy a skřípajících dveří. Tohle je nahrávka, kterou můžete zesílit podle libosti a nebude vás to bolet, budete cítit vzduch a život, a dokonce i prostor, i když rozdělení sterea nemusí naprosto nutně lahodit na sto procent. Stejně tak se nemůžu ubránit pocitu, že v nižších středních frekvencích nahrávka lehce duní (výrazně v poslední skladbě Midnight Lullaby, ale i jinde), ale žít se s tím dá.

 

Při svých osmi skladbách dosahuje album Threshold of Feelings téměř tři čtvrtě hodiny hracího času a jeho poslech je možné pojmout jako takový mentální relax. Nehledejte v něm nic velkého, skladatelsky je jednoduché až prosté, zpěvem si často zahrává s vypnutím (Good One), ale při jisté míře tolerance se na něj dá naladit. Jeho osobní rozměr není na překážku a jako studijní materiál toho, co se dá zvládnout se 4-stopým magneťákem, je vlastně docela fajn.  

 

 


 

Kapela: Empty Vision Orchestra

Album: Threshold of Feelings

Styl: songwriting

Vydáno: 03/2023

Země: Čeko

Vydavatel: vlastní digi vydání

Odkazy: bandcamp

 

Sestava:

Saša Zubov - vše



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky