Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 25

Nedělní poslech 25

Sarapis15.1.2017
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Kyros a její album "Vox Humana".

Ač se to na první pohled nezdá, o Kyros jsme na našich stránkách v minulosti už jednou psali. Ale to bylo v době, kdy se ještě jmenovali jinak - Synaesthesia. V září 2015 jsem je měl možnost vidět naživo po boku Special Providence a Spock's Beard (report) a je nutno říct, že chlapci ze Synaesthesia nepůsobili v porovnání s hvězdami večera jako chudí příbuzní, nýbrž jako solidní support, který si svou pozici bez problémů obhájil. Od té doby se ale lecos změnilo. Šikovní hoši z Londýna a okolí ještě během evropského turné změnili svůj název na Kyros, překopali hudební směr (nicméně žánrovou příslušnost si zachovali) a začali tak trochu od píky.

 

Vox Humana vyšlo v listopadu 2016 jako dvojalbum. Několik skladeb lze najít na dřívějším EP Beta, které bylo předzvěstí věcí příštích, ale obrovskou porci hudby, která na posluchače v rámci Vox Humana čeká, to nijak nedevalvuje. Kapela se nechává inspirovat především slavnějšími ostrovními kolegy v branži a jak sami členové přiznávají, výsledek je směsí posluchačských chutí každého z nich. “Hudebně je to jeden velký tavicí kotel vlivů” , říká kytarista Joey a pokračuje: “každý z nás má trochu jiné hudební chutě, které se v naší tvorbě spojují do tohoto jedinečného celku. Jsem si jistý, že posluchači nás budou srovnávat s jnými kapelami, ale pro mě je těžké takto nahlížet na vlastní tvorbu. Pro mě jsme to prostě “my”.

 

 

Kyros za své velké vzory často opakují Muse, Genesis či muže, který “vynalezl osmdesátky” - Trevora Horna. Přestože jde z větší části o zdroje kotvící ve vzdálenější minulosti, Kyros i vzhledem ke své příslušnosti k nastupující generaci progrockových kapel nezní zakonzervovaně a svoje choutky zkoumat staré pásky udržují na uzdě. Hodně spoléhají na barvitou roli kláves a také uctívají příjemnou progrockovou tradici - vokální rozmanitost. Kredit a kvalitu nahrávky jistě zvedá spolupráce s Raymondem Hearnem (bubeník Haken), který se zde v poměrně netradiční roli chopil aranžování dechové sekce, a s producentem Jensem Bogrenem, který dostal důvěru album zmasterovat.

 

Kámen úrazu na jejich nahrávce ale může být stopáž. S osmdesátiminutovými porcemi mají občas problém i velikáni jako Neal Morse nebo Dream Theater, natož mladá kapela, která by ty nejambicióznější projekty měla mít teprve před sebou. Na druhou stranu v progu nejde o nic zvláštního a má-li kapela odvahu vydat hned zkraje dvojalbum, nezbývá než to ocenit. Zda je rozsah nahrávky adekvátní k jejímu obsahu, nechávám v rámci Nedělního poslechu na vás.

 

>>>Oficiální stream Kyros - Vox Humana<<<

 

Kapela: Kyros

Album: Vox Humana

Styl: prog rock

Vydáno: 11/2016

Země: Velká Británie

Vydavatel: KMG Music

Odkazy: progarchives, facebook

 

Sestava kapely:

Adam Warne - zpěv, klávesy, mixing

Joey Frevola - kytary, programování

Sam Higgings - zpěv, kytary, programování

Peter Episcopo - baskytara, zpěv

Robin Johnson - bicí, perkuse



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky