Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Zapomenutá dema? 32. díl: Doom

Zapomenutá dema? 32. díl: Doom

Bhut10.1.2014
Nakonec seriál pokračuje a další porce demáčů bude pravidelná i po budoucí čas.

Počinů mající přízvisko demo je nepřeberné množství a mezi nimi se skrývá několik klenotů, které stojí přinejmenším za jeden poslech. Snažím se, aby každý díl byl spjat jistým tématem, žánrem a podobně. Vytahuji proto kapely neznámé, nebo naopak věhlasné, ale vždycky něčím zajímavé. V uplynulém roce jsme si toho připomněli mnoho zajímavého, i když, pravda, tu a tam se vyskytla nějaká špína nemající váhy, ovšem i s takovými se musí počítat.  Ale vrhněme se na aktuální díl, ve kterém si zaplaveme ve vodách doom metalu, nebo alespoň kapel, jejichž hudební směřování snese označení doom. Připomeneme si počátky dvou věhlasných a dvou zcela zapomenutých kapel, které svou činnost dokonce již ukončily.

 

Agalloch – From Which Of This Oak

 

Začneme hned jednou z těch známějších kapel, která má symbolizovat jakousi návnadu. Agalloch po našich bocích dýchají vlastně nenápadně - jsou uzavření a tajemní a přesto každý jejich počin vyvolává vlnu nadšení a zvědavosti. Nejinak tomu je i s koncertováním. Kapela servírující jedinečnou atmosféru, kterou bychom do země původu (USA) těžko trefovali. Ale jak tomu bylo v případě jejich prvotiny? K zodpovězení nám budiž nápomocno demo From Which Of This Oak. To má na svědomí trojice členů, z nichž dodnes zůstává činné jádro John Haughm (zpěv, kytara, bicí) a Don Anderson (kytara). Kapelu doplňoval jistý Shane Breyer na postu klávesáka a druhého zpěváka. Tehdy se psal rok 1997 a společně s tímto datem si zmíníme drobné okolnosti, které demo doprovázejí. Kapela zde předvádí klasický doom metal té doby a zcela okatě pokukuje po rostoucí hvězdě My Dying Bride. V tomto období už totiž nevěsty mají venku skvost The Angel And The Dark River a relativně čerstvě věc Like Gods Of The Sun. Zejména z prvně jmenovaného alba Agalloch notně čerpají, především co do barevnosti kompozic a kytarové práce.

 

Agalloch ale sázejí více na něžnou melancholii a celé demo - ačkoliv dosti potemnělé - má nádech čehosi pozitivního. Čtyřmi skladbami dokáží upoutat mysl stejným způsobem, jakým se jim to daří i dnes. Ovšem stále je to prvopočátek, který u většiny kapel doprovází divoké běsnění a tvrdá hudba a ani v tomto případě tomu není jinak. Naproti tomu už se setkáváme s prvky, které charakterizují jméno Agalloch, tedy s akustickou kytarou, čistým vokálem (i ženským) a procítěnými melodiemi. Demo vyšlo jako kazeta s černobílým obalem, na jehož rubu najdeme otištěny texty. První náklad vyšel v počtu dvouset kusů na chromce. Na obalu se skví dílo francouzského malíře jménem Gustave Doré (dílo se jmenuje Helping The Hanging Man To Die), který mimochodem namaloval několik obrazů mapující vzestup a pád Luciferův (John Milton – Ztracený ráj). Tyto obrázky jsou notoricky známé všem black metalistům a věřím, že nejen jim. Vzpomeňme například obal Emperor – In The Nightside Eclipse, kde pod samotným logem vyjíždí jezdec apokalypsy, ano je to ten smrťák na koni s kosou. Nebo Anaal Nathrakh – In The Constelation Of The Black Widow atd atd. Ukázka: celé demo

 

 


 

My Dying Bride – Towards The Sinister

 

A když už jsme tuto kapelu zmiňovali, probereme si rovnou i její prvotinu. Skupinu asi netřeba blíže představovat. Dnes ji známe jako smutně oděnou nevěstu s procítěným hlasem mající okouzlující půvab. My Dying Bride vznikli v roce 1990 a přesně v témže roce vydali i svůj první zářez Towards The Sinister, jehož obsahem jsou čtyři skladby. Oproti jiným demům té doby mělo tohle barevný obal. Do dnes však nezcela rozumím jeho smyslu, připomíná mi  výjev z učebnice chemie na základní škole. Zvukem zcela špatným a skličujícím jsou opředeny ryze death doom metalové skladby. Tehdy šlo o čistý hrubý a zpomalený death metal, tedy o to, co doom metal v té době znamenal - zpomalený death. Ale i tak se kapela dokázala tu a tam rozvášnit a střihnout si i rychlejší pasáž. Třebaže je toto demo některými oslavováno a vyzdvihováno, já v něm nevidím vcelku nic natolik uchvacujícího, abych mu nadělil plný počet, jak tomu je právě na Metal Archives. Můžeme zde sice notně ucítit jisté průkopnictví a drobné odlišnosti od ostatních kapel té doby, ale vcelku nic tak dech beroucího to zase není. Pokud tedy nejste vyloženě zvědavi a neprahnete po poznání kořenů téhle kapely – o nic nepřicházíte. Pozdější směřování je o poznání zábavnější, ovšem to nespadá do zaměření tohoto seriálu. Ukázka: celé demo

 

 


 

Wormwood – Requiescat

 

A nyní se vrátíme opět do spojených států. Zde je třeba si ujasnit, o kterých Wormwood se bavíme (prosím neplést ani s Wormfood). Totiž Wormwood má v Americe hned troje zastoupení. To naše hraje logicky doom metal a situovat jej můžeme do Kansasu, později do Washingtonu. Kapela se zrodila roku 1997 a po necelých deseti letech končí. Předchůdcem dnes probírané nahrávky nejsou žádná dema, nýbrž dvě EP, ta však přeskočíme a ačkoliv se bavíme převážně o demech, další výjimka snad nebude škodlivá. Mrkneme se totiž na debutovou práci Requiescat z roku 2000. Desku zdobí poměrně jednoduchý a decentní obal a hlavně deset skladeb uvnitř. Zvuk je výborný (poměrný době) a dá tak krásně vyniknout všem nástrojům, které zde mají své útočiště. Krom kláves, bicích, různých samplů a vokálů tu figurují dvě baskytary. Jedna klasická a druhá bezpřažcová. Žádná kytara! A to je možná i to, co mne na této hudbě baví. Ten ojedinělý zvuk hlubinných tónů a přesto natolik tvrdých a drsných. Neexistence téhle kapely mě trochu mrzí, jelikož to, co nám předváděli na svých počinech, bylo jedinečné. Album hovoří zcela jasně skrze zatěžkaný doom metal, kterému bychom dnes říkali sludge, zejména kvůli onomu hrubému zvuku. Vrnivá atmosféra v kontrastu s táhlými melodiemi a pohlcující atmoškou. Je to muzika, která se může jevit třeba jednoduše a všedně, ovšem já v ní vidím trochu více. Cítím z ní obrovský elán a kus srdce, který byl do ní vložen. Album je plné skrytých momentů, které povznášejí a uhrančivě zapůsobí snad kdykoliv. Je to deska, která stojí v prachem disponujícím stínu všech jiných velikánů. Je to nahrávka, která - třebaže není průkopnická - je svá a má určité ambice. Silný materiál, který mnohdy dnes na scéně jednoduše chybí. Ukázka: Descendant

 

 


 

Gurtholfinn – The Forest Of Long Awaiting

 

Opět Amerika, opět zaniklá banda a opět nádherná práce. Marně tápu v paměti, kdo jiný ještě natočil přes hodinu trvající demo snímek. Sice je to až ten druhý z celé diskografie, ovšem o to zajímavější. Kapela vznikla někdy v průběhu roku 2005 a její konec proběhl neznámo kdy. Dnes je ovšem oficiálně neaktivní a jediné stopy, které za sebou nechala, jsou dva demáče a jedna kompilace. Jedná se o jednočlenný projekt Tarema Myrkvida, který svou hudbu zasvětil do tajů opravdu skličující a depresivní hudby. Využívá jak folkové, tak black metalové prvky, avšak v jádru zůstává věrný doom metalovému směru. Žádná divočina, čistá melancholie a cit. Občas se sice zdá, že k sobě některé tóny neladí a každý nástroj je jaksi mimo, ale hádám, že to bude záměr, který v konečném výsledku působí ojediněle a nádherně. Autor vrství nástroje a melodie a dává vzniknout výborné atmosféře pro tajemný večer za zvuku deště. Těžko si budete takovou nahrávku pouštět ve chvílích slunných a veselých. Zde je přítomen pouze chlad a prázdnota, tma a nicota. Je mi jasné, že tento odstavec každému hned nepoklepe na rameno, které povede ruku do míst, kde je možné si demo celé poslechnout. Ovšem ti, co jej přehlédnou, se možná ochudí o hodinu nádherné hudby a pocity nepřítomnosti. Ukázka: A Silent Lake

 



  DISKUZE K ČLÁNKU

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky