Článek: Nedělní poslech 28

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 28

Jirka D.5.2.2017

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu The Von Deer Skulls a její aktuální album "The Rest Is Silence".

V zemi původu píšu Francie, ale trio The Von Deer Skulls je poskládané nejen z krve francouzské, ale i německé a kanadské. Všechno to začalo na sklonku roku 2013, od kterého kapela plnila harddisky bandcampu především krátkometrážními alby, remixy a singly, a to včetně dvou pozoruhodně šílených coverů - Right in Two od Tool a Apple of Sodom od Marilyna Mansona. Na první dlouhou desku došlo až v loňském říjnu.

The Von Deer Skulls band

Podle dostupných informací se všechno v kapele točí hlavně kolem Petera, v jehož hlavě se rodí nápady jak hudební, tak i grafické. Ostatně právě grafická a vizuální stránka hraje v prezentaci kapely zcela zásadní roli a zlí jazykové by mohly tvrdit, že bez vizáže by z toho všeho zbyla půlka. Ještě zlejší jazykové by ve stylizaci souboru objevily podobnost s Marilynem Mansonem, ale tím zlé jazyky umlčíme.

Hudební směřování The Von Deer Skulls je úkolem pro hudební teoretiky. Píšu post metal a píšu doom, ale píšu to hodně nejistě. Z produkce kapely je cítit nervní pnutí a zlo ne nepodobné Corrections House, ale jejich industrialové zabarvení tady chybí. Je z ní cítit rituál, experiment a úsporný metalový minimalismus, v němž hledat hranici mezi uměleckou licencí a nedostatkem múz lze jen velmi těžko. Je z ní cítit avantgarda a boření hranic, pokud snad ještě nějaké hranice v dnešní době zbyly. The Von Deer Skulls si dělají věci hodně po svém a na nějakou posluchačskou vstřícnost hází bobek.

Tentokrát si ani nejsem úplně jistý, jestli úvodní slogan „neboť to dobré se skrývá pod povrchem“ platí tak úplně. U téhle kapely vítězí spíš podivnost, netradiční uchopení hudební látky a samozřejmě její propojení s vizuální prezentací. Celek pak vytváří poměrně dekadentní sloučeninu, s níž si někteří porozumí, ale mnozí ji prohlásí za blbost. Svým způsobem lze pochopit oba přístupy.

Kapela: The Von Deer Skulls

Album: The Rest Is Silence

Styl: post metal / doom / avant-garde

Vydáno: 10/2016

Země: Francie

Vydavatel: Wraith Productions

Odkazy: bandcamp // facebook // homepage

Sestava kapely:

Peter Von Deer Skull - kytara, vokály, klávesy

Lana Von Deer Skull - baskytara

Stun Von Deer Skull - bicí a baskytara

+ hosté

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.