Článek: Nedělní poslech 68

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 68

Garmfrost4.2.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Moondweller a její desku The Search

Dnešní toulání se pod povrchem nás zavede do širého Ruska za neznámým a tajemným pojmem, který si do názvu vetkal obyvatele měsíce. Tedy Měsíčňan. A dodávám, že je to jméno naprosto trefné. Moondweller sypou(pe) vesmírný black metal poutající v sobě sílu ambientu, nebojí se poutavé atmosféry a to vše v minimalistickém provedení. Že jste tohle slyšeli už mnohokrát? Ano, všechno jsme už slyšeli tisíckrát a není možné překvapit neuchopitelností, progresivní dravostí... A co to zkusit přes pocity?

Kapel, co chtějí znít jako Darkspace běhá po světě nepočítaně a není tedy důvodu propadat falešné domněnce, že Moondweller, ze kterých právě Darkspace smrdí na sto honů, zboří scénu nebo ji touží předělat k obrazu svému. Nevíme, zda se jedná o one-man projekt nebo regulérní kapelu, jestli v sestavě figuruje mimozemšťan nebo transvestit. Víme jen, že The Search je čtyřicet minut dlouhá cesta o šesti chodech. Že rychlostní páčka zůstává povětšinou zařazena na největších obrátkách. Že stejně jako kytarová tremola mají ve skladbách silnou pozici i dlouhé klávesové plochy. Všemu vévodí chlad a vcelku povedená autentická vesmírná prázdnota. Doslova cítíte, že sedíte v raketoplánu, meditujete se svým druhým i třetím já a objevujete v sobě skryté schopnosti vycítit nelidského vetřelce.

Nehodlám soudit jakýkoliv přínos scéně ani zatajování totožnosti. Mým prioritním důvodem představit Moondweller, je očarování z magické hudby tajemného projektu kdesi z Ruska. Více slov není potřeba. Příjemnou neděli všem vesmírným tulákům …

Kapela: Moondweller

Album: The Search

Vydáno: 01/2018

Země: Rusko

Vydavatel: vlastní náklad

Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.