Článek: Nedělní poslech 69

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 69

Sarapis11.2.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Bloodmoon a její desku Supervoid Trinity.

Druhou únorovou nedělí po čase zase trochu zpomalíme, zamažeme si holínky od bláta a prověříme naši trpělivost epickými rozjezdy, pomalými tempy a štědrými stopážemi, během nichž by se klidně dalo i něco uvařit. Kapela, jejíž název patrně není výsledkem filozofické disputace jejích členů, se na poli doom metalu pohybuje od roku 2010 a letošní čerstvá nahrávka Supervoid Trinity je jejím druhým studiovým počinem po pět let starém debutu Voidbound (mezitím stihli též splitko s podobnými sludge/doom blázny Trapped Within Burning Machinery). Bloodmoon mají prázdnotu (čili void) asi opravdu rádi, což korunují nejen tuctovým názvem, ale také vlastními silami vymyšlenou škatulkou grey metal. Tím ale veškeré pochybnosti o hoších z Kalifornie končí a zůstávají už jen jistoty a pozitiva.

Bloodmoon si sice nelízli pro začátek ty nejlepší karty, ale spolupráci s umělkyní Shelby Ulibarri si musí sami pochvalovat. Mě vlastně zaujali nejdřív právě obalem nového alba a teprve poté dostala šanci i hudební náplň, která s démonickým vizuálním doprovodem vcelku věrně koresponduje. Vyhrožoval jsem táhlými rozjezdy a pomalými tempy - a je to skutečně vypovídající charakteristika (tedy alespoň pro ty, kteří se takovým prvkům chtějí vyhnout) -, nicméně v Nedělním poslechu je Supervoid Trinity především kvůli tomu, co nabízí navíc. Tím jsou hlavně prvky postupné stavby a gradace skladeb, rozjímavé time-outy před nadcházejícími nápory (jak to umí třeba Ahab nebo samozřejmě Neurosis) a vokální barvitost. Ve světle těchto obohacení je třičtvrtěhodinová doomová procházka vlastně ještě milosrdná a lehce stravitelná. Taktéž zvukový kabát je slušivý, procesy nahrávání a mixu proběhly pod dohledem Grega Wilkinsona, který v tamějších kruzích doomu a příbuzných podzemních špín platí za uznávanou osobu za mixpultem.

Supervoid Trinity je zpomalenou oslavou prázdnoty ve třech rozměrných kapitolách. Chcete-li pozvednout číši společně s Bloodmoon, máte mimořádnou příležitost. Album je skrze bandcamp k dispozici ke stažení za dobrovolnou cenu jen do dneška.

&amp;amp;amp;lt;a href="http://bloodmoonslo.bandcamp.com/album/supervoid-trinity" data-mce-href="http://bloodmoonslo.bandcamp.com/album/supervoid-trinity"&amp;amp;amp;gt;Supervoid Trinity by Bloodmoon&amp;amp;amp;lt;/a&amp;amp;amp;gt;

Kapela: Bloodmoon
Album: Supervoid Trinity
Styl: doom metal (grey metal)
Vydáno: 01/2018
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: vlastní náklad
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:
Patrick Mulholland - baskytara
Jason Goldie - bicí, zpěv
Peter Tomis - kytary, zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.