Článek: Nedělní poslech 71

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 71

Jirka D.25.2.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu The New Spring a její aktuální album "Wholly Wholly".

Jméno The New Spring se na scéně objevilo v roce 2011 v souvislosti s první sólovou deskou Bastiana Kallesøe, což byl prakticky jediný člověk, který ještě do nedávné doby stál za touto kapelou, původem z dánské Kodaně. Ta pro něj představovala (jak už to občas bývá) odkladiště nepoužitých nápadů z jeho domovské kapely, experimentálně rockových Shout Wellington Air Force. Na rozdíl od rocku SWAF byla jeho tvorba zásadně komornější, zahrnovala v podstatě jen jeho hlas a akustickou kytaru a Bastian se tak posunul do role zasněného písničkáře, chcete-li folkaře.

Bastian Kallesøe

Druhá deska Secret Armor na sebe nenechala dlouho čekat a vychází už v květnu 2012. Za zmínku určitě stojí fakt, že role producenta se ujal cenou kritiků ověnčený Aske Zidore a že to byl právě on, kdo k lo-fi písničkaření Bastiana (jeho zpěv a kytara nahrány během pěti dnů na první dobrou) doplnil efekty, piano a perkuse a posunul tak desku Secret Armor do trochu jiného, experimentálnějšího levelu. Třetí deska Late Bloomer pak vyšla na podzim roku 2014 a znamenala posun k jednoduchosti, přirozenosti a spontaneitě. Bastian Kallesøe nahrál svoje party během dvou dnů a obešel se jak bez digitálních efektů, tak i bez zásadní post-produkce.

Album Wholly Wholly je docela nové a aktuální a po prvé během života The New Spring se všechno tváří spíš jako regulérní kapela než jako sólo projekt se sem tam hostujícím muzikantem. Přitom výsledek i nadále působí velmi komorně a zpívající Basitan doprovázející se na kytaru stále tvoří dominantu zvuku nahrávky. Tomu odpovídá i většina skladeb a jejich aranží, v nichž se velmi skromně krčí bicí a perkuse (zvukově občas připomínající spíš elektronické beaty po vzoru King of Limbs od Radiohead) a vedle kytar se prosazují spíše hravé a co do použitých rejstříků netradičně uchopené klávesy.

Výsledek je hodně snový (Lightbulb Serenade), odpočinkový a ve všech ohledech poetický zákusek k nedělní pohodě. Nové nahrávce určitě prospělo zapojení dalších muzikantů - duety se Søren Lilholt jsou výborné, smyčce Mathilde Bagger-Larsen jí propůjčují zajímavý, v některých skladbách (An Evening with Bertrand) až experimentální rozměr - a přitom je stále cítit, že Bastian hraje vůdčí roli, jen tentokrát decentně podpořenou někým dalším. Dnes to bude neděle na pohodu. Bábovku na to.

Kapela: The New Spring

Album: Wholly Wholly

Styl: songwriting / folk

Vydáno: 2/2018

Země: Dánsko / Kodaň

Vydavatel: Tambourhinoceros

Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Bastiana Kallesøe - zpěv, kytara, klávesy

Mads Risvang Muurholm - bicí, perkuse

Joachim Stidsen Kollerup - baskytara

Jens Ramon Murga Meinert - klávesy

Mathilde Bagger-Larsen - smyčcové nástroje

Søren Lilholt - doprovodný zpěv

Nahrávka byla redakci poskytnuta agenturou Creative Eclipse PR.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Fast-ner / 28.2.20 10:43

Jirko, spíš se nabízelo, že tuhle skutečnost ohledně DR nikdo nezmíní s dostatečným důrazem, i když si to víc než zmínku zaslouží. Hned na začátku jsem napsal, že to beru zkratkovitě a DR není úplně vypovídající hodnota, nicméně pro tohle téma se jeví jako jeden z dostačujících ukazatelů. I jsem předpokládal, že se dostaneme k tomu, že DR6 a DR6 není to samý. To už vysvětlil vlastně Tomáš. Zvukově zprasená nahrávka (je mnoho způsobů, jak toho docílit) s DR9 může znít hůř než dobrá s DR5, ale to už je trochu jiná debata. Zůstaňme tedy u diskuze o nahrávkách, který jsou kvalitně nahraný, zmixovaný. Třeba Ulcerate, druhý Dead Congregation jsou DR5 a zní to dobře. O to víc ale vlastně zamrzí, když právě u takových nahrávek dojde při masteringu ke zbytečnému stlačení audia (omlouvám se za prohození oříznutí s kompresí v předešlém příspěvku), aby to stále "hrnulo". Cením si kapel jako Horrendous, který se na Idol nebáli a šli na poměrně vysoký DR a za mě to album nejen hraje ale i dýchá. Sunless ke zvuku taky svýho času nepřistoupili špatně jestli se pamatuji. I ti MA, na který jsem odkazoval jsou odvážný počin. Obecně je tedy DR6 prostě stále spíš špatně. V rámci metalu se ale už u kvalitní nahrávky dostáváme k něčemu, co lze poslouchat bez následků na repeat. Čistě subjektivně ten posun u nových CoF kvituji. Mír na poli loudness war bych určitě nevyhlašoval, přinejmenším v rámci další motivace pro další nahrávky, protože se zdá, že tu vůle i prostředky jsou. Tomáši, jak jste dělali ten vinyl? Nějaký speciální master? Zdrojový soubory byly v jakém formátu? Tenkrát ti umyl zadek TT z Abigor ohledně tohohle tématu, tak jsem zvědavej, jestli jste se nějak poučili i v tomhle případě. ;-)