Článek: Nedělní poslech 73

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 73

Victimer11.3.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Insect Ark a její album Marrow Hymns.

Dvě ženy, dva nástroje, pár efektů a dvě alba na kontě. Tři roky od sebe a naposledy poprvé pod Profound Lore. Pár neznámých jsme vyřešili ve dvou větách a dál bych na čísla už nijak významně nehleděl. U rekapitulace ale ještě zůstaneme. Za vznikem Insect Ark stojí Dana Schechter, která projekt uvedla v činnost a v počátcích si vystačila úplně sama. Pak jí najednou začalo být smutno, a tak se k ní v roce 2015 přidala souputnice Ashley a začala éra Insect Ark jako dua.

Novinka Marrow Hymns představuje obě ženy jako bytosti prahnoucí po skepticky orientované hudbě založené na basech, dobře tažených blánách a syntetických doprovodech definujících hudbu Insect Ark jako experimentálně náladovou. A ona náladová skutečně je. Jen si nezakládá na mocné epice a pokládá za zbytečné další přemrštěné požadavky na pevný a jednoduchý základ. Umí však tento základ přemístit z roviny tuhých kytar do roviny magií posedlé syntetiky.

Na pevných a jednoduchých základech doom metal Insect Ark stojí jen z jedné své části. Na strohé rytmice, obyčejném vybavení a pár výrazových změnách. Nic převratného, nic okázalého, jen další z variant, jak si vystačit s minimem a snažit se předvést víc než standard. A díky tomu, že kapela včas poodkryje svou druhou, experimentální tvář, je Marrow Hymns albem, které můžeme vidět o něco výš, než běžnému standardu odpovídá.

Zprvu uťáple rezonující doom metal se dokáže rozehrát do roviny zvukové neotřelosti a hledá si prostor jinde, než tam, kde nechali kabáty Black Sabbath a jejich nohsledi. Insect Ark se v průběhu alba mění v rituál, v sympaticky zadoomanou hru beze slov s trochou dronující esoteriky a celkově rozlehlejším polem působnosti. Najednou se v dálce umí rozeznít mlhový opar, slunce přestane ostře pálit a bosé nohy ucítí chlad noci.

Někde během páté skladby Slow Ray začnou Insect Ark pošilhávat jiným směrem, aby v následující psychedelické jízdě Sea Harps definitivně zlomili odpor předvídatelnosti a dál už album vedli pouze v rovině flekatých experimentů a divokých snů. A ty jim sluší víc, než klasika o dvou, třech akordech.

Kapela: Insect Ark
Album: Marrow Hymns
Styl: experimental doom metal
Vydáno: 2/2018
Země: USA
Vydavatel: Profound Lore
Odkazy: bandcamp (label) // facebook

Sestava:
Dana Schechter - baskytara, synths
Ashley Spungin - bicí, synths

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.