Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

// Jirka D.

Linkin Park - Hybrid Theory (2000)  ochutnávka

Netvrdím, že tohle je nejlepší deska Linkin Park, ale její místo je speciální a výjimečné. Byla první. A byla právě tou deskou, kterou to všechno začalo. Byla to deska, která změnila jednu generaci (no možná trochu přeháním, ale ne tak moc). Zatím si neumím představit, jak to po odchodu Chestera Benningtona bude pokračovat, ale pevně doufám, že bude.
// Bhut: Okolnosti kolem Chestera mě rovněž daly vzpomenout na tohle významné dílo. Je sice jedinou nahrávkou, kterou jsem od LP dokázal poslechnout celou (ačkoliv se jim už nějakých pár let cíleně nevěnuji), ale bylo to tenkrát velké. Co skladba - to hit a do dneška ji znám celou z paměti. ...možná by byla fajn nějaká retro recenze, jako složení poklony...

Swans - diskografie  ochutnávka

Ve znalostech téhle kapely mám obrovské díry a najednou jsem dostal chuť je zalátat. Vlastně ani tak najednou to nebylo, pár let už Swans sleduju, ale samozřejmě v souvislosti s aktuální tvorbou. Tou jsem začal a od trojice The Seer (2012), To Be Kind (2014) a The Glowing Man (2016) se posunul The Great Annihilator (1995), White Light from the Mouth of Infinity (1991) a zatím už jen My Father… (2010). Jsem tak v polovině a pokud je něco jisté, tak že mám stále chuť jít dál, hlouběji a častěji.

Nine Inch Nails - Add Violence EP (2017)  ochutnávka

NIN jsou naživu a to je první dobrá zpráva. Od Hesitation Marks (2013) je to sice zase “jen” další EP, ale v podstatě lze být spokojen. I na tom malém prostoru Reznor kouzlí slušnou paletu barev a když bych si odmyslel dost brutální zvuk a ještě brutálnější finále, řekl bych, že Add Violence je výtečná deska. Je na ní skoro vše, co mě na NIN baví.

Maserati - Rehumanizer (2015)  ochutnávka  naše recenze

Maserati jsem vytáhl po nějakém čase a upřímně mě překvapilo, jak tahle deska pořád výborně funguje. Měla by to být taková nepsaná povinnost - po roce dvou se vrátit ke své recenzi a tu desku si pustit znova. Je to sice trochu sebemrskačství, ale i to je sem tam potřeba.

Amplifier - Trippin’ With Dr. Faustus (2017)  ochutnávka

Amplifier si pouštím prakticky jen v souvislosti s novými alby, které párkrát protočím dokola a pak se k nim nevracím. Amplifier je pohodový rock, který snese přídomek prog, když to budeme moc chtít. Tahle kapela ve své podstatě hraje docela příjemně, ale má neuvěřitelně slabého zpěváka, který … který fakt nemá charisma na to, aby zaujal. Takovej hooodně utahanej Scott Weiland.

// Ruadek: Já tuhle kapelu poslouchám naopak pouze co se týká té úplně první desky, ještě se mi líbila poměrně složitá věc The Octopus… dál už nemám nějak důvod u nich zajít.

Co bylo dál? Po pravdě víc než málo promáčů, s nimiž je to občas náročný a které nikdo z redakce nechtěl. Takže to zase vypadá, že je sepíšu já. Ve výsledku to pak vytváří dojem, že jsem nejzlejší člen týmu, ale ono je to prostě tak, že tahle úloha na mě zbyla, protože všichni ostatní ji odmítli hrát. Poslouchal jsem taky (opět) novinku Sólstafir, u níž se fanoušci nemůžou shodnout, jestli je výborná nebo úplně na kokot, ale mně se každopádně líbí. Teda kromě zvuku, který je zcela v souladu s historií kapely na kokot jako vždy. Pak jsem taky trávil nějaký čas s novou Insanií a tam se pro změnu řadím k těm, které při poslechu v zátylku nic moc nelechtá. No a v úplném závěru měsíce to byla pro mě očekávaná deska suprgrupy Dead Cross, tu si užívám právě teď, společně s novou deskou Tau Cross.

// Victimer

Daniel O´Sullivan - VELD (2017)  ochutnávka

Album, na které jsem se hodně těšil. Dana O´Sullivana beru jako významnou osobnost současné experimentálně (rockové) scény a jako člověka s vlastním rukopisem. Jak u Mothlite, tak u Ulver byl slyšet a je slyšet i na VELD. Je to jakoby se Beatles objevili v láhvi poslané po moři z minulosti, dostali se na břeh a nechali se ovlivnit přítomností, psychedelií a pořád si u toho nechali podstatný kousek sebe a broukali si své melodie po svém. Trochu pofiderní popis, ale i tak jej berte dokud dávám :) Fakt je ten, že VELD je moc prima záležitost, u které ještě nějaký pátek zůstanu a kterou ohodnotím velmi vysoko.

Laibach - Also Sprach Zarathustra (2017)  ochutnávka

Minimalismus, ambient, neoklasika, záchvěvy industrialu. Laibach potvrdili, že počítat s něčím dopředu se u nich příliš nevyplatí. Novinka je zcela jinde, než byla předchozí (řekněme klidně popová) deska Spectre. Also Sprach Zarathustra je sbírkou minimalistických nálad v podobně skromně frekventované hudební rovině. Temná i dramatická deska, ovšem je třeba k ní mít zvláštní přístup a dokořán otevřené ucho. Laibach 2017 jsou v určitých ohledech blíž Táboru radosti, než sobě samým o tři roky zpět, což je další z mých pofiderních přirovnání. Mám z toho radost, ale to mám z každé desky této kontroverzní jednotky. Jejich symfonie má své charisma.

// Ruadek: Zní to rozhodně opět zajímavě, názvově by to mohl být lehce návrat k techno-industrial projektu 300 000 V.K.

Boris - Dear (2017)  ochutnávka

Boris jsou machři, co zpomalují a jinak hyzdí bigbít, který pak například na albu Noise nechají naplno rozehrát a jsou v tom vážně skvělí. Noise jsem svého času točil jako smyslů zbavený, na Dear je toho ještě spousta k objevování. Takže jsem zatím ve fázi uslintaného čumila, který už něco málo pochopil, ale aby přestal zírat jak idiot, tak musí ještě hodně přidat v učení. Kniha to zas tak tlustá není, ale stránky se zatím otáčejí těžce.

Harvestman - Music For Megaliths (2017)  ochutnávka   Nedělní poslech

Příjemný relax v oparu lesa a se stínující bradkou Steva Von Tilla. K projektu Harvestman chovám respekt, byť nikdy nepatřil mezi mé největší favority. A podobně je to i s novým albem. Rád se schoulím pod deku a nechám se unášet klidnou mystikou Stevova království, rád si odpočinu a přitom vnímám každý tón. Že bych ale prožíval něco úchvatného, to říct nemohu. Spíš jsem tak nějak potěšen, že podobně pojatý projekt existuje a umí oslovit.

Penderecki - Kosmogonia (2017)  ochutnávka

Náhoda. Ne ve smyslu vydání, i když o tom by se asi taky dalo spekulovat, ale spíš jak jsem ke Kosmogonii přišel. Koukla na mě na proklínaném facebooku jako novinka labelu Cold Spring, který se postaral o digitální podobu tohoto přes čtyřicet starého díla. Krzysztof Penderecki je uznávaný skladatel vážné a avantgardní hudby (jeho dílo je možné slyšet také v mnoha filmech) a Kosmogonia je jeho dávné album z roku 1974. Je to fakt něco, úplně něco jiného, než běžně poslouchám, ale přitom jsem často tak blízko (např. s Laibach a dalšími neoklasiky). Ve srovnání s tímto pánem jsou to ale břídilové. Kosmogonia je velké mistrovství. Hodně dramatizace, hodně proměn, hodně děje, hodně neobvyklé temnoty a málo tichých míst. Neuvěřitelně akční záležitost. Kdybych ji pustil na plné kule z oken, asi si pro mne za chvíli přijede sanitka. No nic… nic pro slabší jedince.

Tomahawk - Mit Gas (2003)  ochutnávka

Chuť na Mikea Pattona nespadá do kategorie on hledá jeho, ale tohoto zpěváka mám prostě rád. Ostatně, kdo nemá? Jeho kapely a projekty si čas od času pustím a záleží na tom, na co je zrovna nálada. Teď padla volba na Tomahawk a album Mit Gas, nic víc bych v tom nehledal. Experimenty, co mají úroveň a nejsou experimenty, u kterých se musí člověk chytat za hlavu a močit před nákupním střediskem do tašek invalidních důchodců, protože je blázen. Je to vlastně v klidu, jen trochu vedle od hlavního proudu.

// Sarapis: Přesně tak! Mit Gas je vlastně civilní deska, Patton se hlídá, aby nepřestřelil a dokazuje, že i kdyby měl dělat “normálnější” muziku, bude to pecka.

Mayhem - Ordo Ad Chao (2007)  ochutnávka

Album, které mi v souvislosti s Mayhem chutná nejméně, ale je to jen proto, že jsem byl vždycky líný ho pochopit a mít k němu ten správný vztah. Když něco nejde, tak to nejde, zapomněl jsem na něj… Vlastně až teď před pár dny jsem si ho zase zkoušel vtlouct do hlavy. Je to těžce uchopitelná hmota, surové, neopracované cosi, co mají zrůdy uvnitř sebe a když to pustí ven, tak je normální smrtelník pod tlakem čehosi, co ani nemůže chápat. Je tam něco, co možná mělo zůstat neodkryté. Mayhem jsou mistři ve velebení zla a jsou schopní jej servírovat v různých podobách. A tahle vážně bolí. Je to asi to nejodpornější album, co kdy Mayhem vydali. A začal jsem ho mít vážně rád.

// Bhut: Ordo Ad Chao je hodně nemocné a těžko poslouchatelné. Málokdy si to pustím, ale když už - vždycky je to morda. Dodneška jsem nepochopil, co to vlastně poslouchám. Ale Mayhem žeru, tak jakýpacopa!

Poslech novinky Amplifier bych zařadil mezi hrstku “normální” hudby, která mi prošla za tento měsíc sluchátky. Z ostře žlutého obalu s nepěknou slečnou mám kopřivku, ale hudebně kapela nezklamala, dál si hraje ten svůj psychedelický progres a docela jsem si to užil. Na minulou placku jsem psal recenzi, s tou současnou váhám. Nechám si to projít hlavou. Testoval jsem novinku The Soundbyte, což je hezky temný plátek podivnosti, ke které mě to ustavičně táhne a přitom pořád nemám jasno. Nejspíš proto, že jasno v hudbě The Soundbyte příliš není, spíš stále zamračeno, deštivo. Prubnul jsem taky projekt Ulsect, jejichž moderně přesný extrém schvaluji cca osmi prsty z deseti. Rollující blekoše Tombs jsem v minulosti měl za víc namočené v odvětví sludge, ale už mi to možná splývá. Novinka je taková normální, nesložitá čertovina. Jeden poslech jsem věnoval i novému albu Cradle Of Filth, ale bylo docela těžké se dostat aspoň trošku na podobnou vlnu, protože hlava byla nastavená jiným směrem a měsíc hledala své symfonie úplně někde jinde. V minimalismu a avantgardě. Stačil jsem se vrátit i k elektronice pro študenty Leftfield, protože poslední deska Alternative Light Source mě pořád hodně baví a kdykoliv si vzpomenu, je radost si ji pustit. Aby toho nebylo málo, tak je v očekávání také novinka buldozerujících vesmířanů Ufomammut, takže jsem si po obědě sekal do salátu trochu tvrdší psychedelie alba Ecate (2015). Trávení proběhlo v pořádku a na novinku se těším. Když pominu hudbu z repráků a sluchátek, tak ta nejlepší je hudba přírody. Není nad to se do ní naplno ponořit a nechat shon a faleš kdesi na penziónu. Pobyl jsem krátce v Beskydech, kde si stejně jako v Jeseníkách zaberu jednu chalupu a budu chodit po hřebenech za zpěvu ptactva, ševelu stromoví a holdovat starým historkám v místních hostincích. Na konci debaty podaruji každého z dědků trikem Echoes (koukejte mě zásobovat) a pustím ukázku akustického drone ambientu Nadja - Stripped. Pěkně na dobrou noc.

// Bhut

David Byrne - Look Into The Eyeball (2001)  ochutnávka

Co to je? Kdo to je? Jistě se ptáte, jak se tohle dostalo zrovna ke mě. No cesta je prostší, než se zdá. Vzpomínáte si na revoluční systém Windows XP? Udělal obrovský krok od hranatého designu směrem k měkčímu provedení a stejně tak jeho obslužnost byla rázem jednoduší a uživatelsky přátelštější. Ostatně na mém starém PC, které občas líně zavrní v mém pokoji v Kašperských Horách, si tenhle systém chroupe dodnes. No a v té době jej měl vlastně každý. A když jste zabrousili do předem připravených složek, tak v sekci hudba už byla nachystaná jedna malá mp3 pro vlídný poslech. Tou písní byla, dnes již kultovní, věc Like Humans Do. Vyloženě z prdele jsme si tuhle písničku s kámošema pouštěli pořád dokola, až se stala neodmyslitelným hitem. Váže se k tomu i jedna vtipná historka, ale o té až jindy… Dnes jsem tohle CD uzřel v oblíbeném bazaru a de facto bez váhání jej zakoupil, už z výše zmíněné prdele. Ale co víc, deska nabízí kromě alternativního rocku na pomezí s popem i výtečný zvukový kabát! Což byl nejspíš jeden z důvodů, proč jej programátoři umístili do balíčku, abyste si podle toho nastavili své krásné PC bedničky.

Cult Of Fire - Life, Sex & Death (2016)  ochutnávka  naše recenze

Radost z nově pořízené aparatury jde ruku v ruce i s radostí ukovanou z dětinského točení kotoučku na talířku. Konečně si můžu pustit tohle netradičně vyškrábané LP na něčem normálním, než byla dřívější multi-kluti věž (a nejen tenhle vinyl, ale i řadu dalších). Avšak zase mám automat, který mi produkci vypíná a přenosku staví do základní polohy ještě před pár vteřinami samotného konce. Naštěstí jsem blázen, takže jsem si stejný materiál pořídil rovněž na CD, které hraje tak, jak má. Takže jsem svým způsobem porovnával obě verze a občas je proložil nejnovějším bezejmenným EP, o kterém nějaké slovo chvály přinesu snad časem...

White Ward - Futility Report (2017)  ochutnávka  naše recenze

Snažím se študovat ozvěny svých kolegů a nacházet v nich něco, co lahodí i uchu mému a právě to něco jsem minulý měsíc našel u páně Victimera. Takže jen ve zkratce přiznávám uhranutí z téhle divoké avantgardy, která mi sedla parádně do noty. Je to třída, to se musí nechat.

Nargaroth - Era Of Threnody (2017)  ochutnávka  naše recenze

Jak hezky přirozeně se album poslouchá, tak hezky mi stačí ke štěstí. Svěží black metal, který mě prostě baví.

Sepultura - Schizophrenia (1987)  ochutnávka

Ani nevím vlastně proč, ale dostal jsem chuť na thrash metal a když to na mě přijde, většinou sáhnu po nějaké klasice. Takže nebylo daleko od toho si kousnout kousek tohodle díla.

// Garmfrost

Decapitated - Anticult (2017)   ochutnávka

Polské drtiče Decapitated jsem znovuobjevil až s minulou peckou Blood Mantra, kterou s velkou chutí protáčím stále dokola. Všichni dávno ví, že s deathovou minulostí kapelu pojí snad už jen název a smrtící energie. Nová porce zuřivé chuti s technickým podkresem Anticult pokračuje tam, kde minule Decapitated skončili. Tedy mix groove thrashe s parádními vypalovačkami i psychedelickými vsuvkami. Někdy má posluchač pocit, že se mu rozkočí hlava, že jednoduše musí do kotle a rozjet se v démonickém pogo tanečku a jindy vás rytmické vyhrávky vtáhnou do rauše, kde vládne nemocná atmosféra intelektuálních fetišistů.

Vesicant - Shadows of Cleansing Iron (2017)  ochutnávka

Shadows of Cleasing Iron je slibným debutem novozélandských black/death maniaků Vesicant. Kapela mixuje oba styly způsobem, že neslyšíte ani jeden z nich a oba zároveň. Možná s větším přesahem ke smrti. Chlapi umí propašovat do svého blátivého stylu i kus zajímavě chytlavého motivu (ve špatném slova smyslu, hehe), což z nahrávky činí sice neortodoxní dílo, ale stále v rámci brutálně černé jízdy. Zvuk je špinavý jako montérky odlévače, ale vše podstatné i detailní je slušně slyšitelné. Rovněž je evidentní, že se svými nástroji si pánové rozumí. Hodně dobře se to poslouchá.

Sólstafir - Ótta (2014)  ochutnávka  naše recenze

Opravdu se snažím a naposlouchávám Berdreyminn, ale že by se něco změnilo v mém záporném stanovisku, to věru zatím ne. Musel jsem si zlepšit náladu a pokochat se starším sourozencem nemastného novorozeňátka, s hezkým jménem Ótta. Ta deska je prostě skvost, kde se objevují malebné plochy, kouzlící v chytlavé fantazii bohaté obrazy. Ani po třech letech se mi nedokázala oposlouchat.

Paradise Lost - One Second (20th Anniversary) (2017)  ochutnávka

Tohle album mám ve sbírce od té doby, co vyšlo a patří mezi moje nejoblíbenější desky vůbec. Důvodem, proč zde One Second zmiňuju, není nové vydání s remastrovaným zvukem (na to nehraju), ale bonusový disk s koncertem z Shepherd's Bush Empire v Londýně. Na koncertě v rámci onoho turné se zastávkou v naši zemi, respektive někde na severu Moravy s předkapelou Sundown, jsem tehdy byl a doposud se mi v hlavě přehrávají okamžiky jak z vystoupení obou kapel, tak výletu samotného. Ale zpět k živáku: obsahuje skvělý mix poslouchatelné kvality s úžasně nejistým Nickem Holmesem. Výběr písní stojí a padá hlavně s triumvirátem Icon, Draconian Times a One Second. Dočkáme se ale i nesmrtelného hitu As i Die. Dokonale mě válcuje nostalgická nálada, kterou drtí předzvěsti vydání nového alba, na němž se Paradise Lost stále vrací do své minulosti dál a dál a ne a ne se rozhodnout, zda se vrhnout na temnou stranu nebo sladké melodie. Výsledek je více než rozpačitý.

Septicflesh - The Great Mass (2011)  ochutnávka  naše recenze

Titan mě už tak nesedělo, ale na The Great Mass se znovuzrození Septicflesh vycajchnovali. Více mi sice seděla předsmrtná alba, která sázela více na atmosféru a méně na brutalitu spolu s technickou dokonalostí. Tedy více na obsah než na formu. Z trojice desek “po” renuionu je tato nejsilnější a nejvyrovnanější. Líbí se mi tah na branku drtící vše, co se staví do cesty, obdivuju metalovou skladbu složenou dohromady s neoklasickou a fungující krásně sevřeně. Své místo zde mají i chytlavé melodie s krásně zpívajícím Sotirisem, kytarové melodie dávají přednost orchestrálním, ale vyplavou-li na povrch jsou líbezné i kruté. Zkrátka SF tak jak máme rádi a za co je milujeme.

// Jirka D.: Úplnou náhodou jsem tuhle desku před pár dny protáčel na cestách v autě a vlastně s ní nemám vůbec problém. Septicflesh se sice zasekli v jedné pozici, ale nejspíš jim to takhle vyhovuje. A současně jsou jedna z mála, kteří to umí, kteří umí naplnit sousloví “symfonický metal” něčím víc než klávesovou imitací.

Toho dobrého, co jsem slyšel v měsíci červenci, bylo samozřejmě o hodně víc. Vcelku se mi líbí nový počin Vintersorgův. O tom ale více v recenzi, která bude co nevidět. Líbí se mi i White Ward - Futility Report, ale o těch jsem se už zmiňoval. Dal jsem na tip z minulého měsice od pána Ruadka a okoštoval Bjorn Riis - Forever Comes to an End. Je to vskutku lahodné a na dlouho. Raději jsem se kochal starými srdcovkami a proto naším domem hřměli Opeth, Arcturus, DsO, BAN, Enslaved, Paradise Lost, Rotting Christ a novinkami na CDs od Impetuous Ritual, Ulver, The Ruins of Beverast, atd.

// Ruadek

Soup - Remedies (2017)  ochutnávka

Dalo by se říci: kapela, od které chci už několik let vlastnit desku. A než jsem se konečně dokopal koupit tu minulou, vyšla jim nová. Inu, tak už to chodí. Po prvním letmém poslechu jsem tomu naprosto propadl a desku na jejich bandcamp profilu zakoupil za krásných 8 dolarů. Nechávám se od té doby den co den unášet jakostní prvoligovou kvalitou, což bych u tohoto stylu už ani nečekal. Ty skladby jsou mohutné, až se lámou ledy.

Amarok - Hunt (2017)  ochutnávka

Polská záležitost opírající se více o ambient, než o rockovější polohy. Představte si Riverside nepostavené na Dudově base, ale na perkusních samplech a ambientních náladách. A s hosty za mikrofonem, kteří stojí za to. Příjemné, leč monotónní - ostatně poslední deska právě od Riverside tomuto nebyla moc vzdálená.

Brutus - Burst (2017)  ochutnávka

Ovšem tohle je pecka jako kráva !!! Název klame, není to ona CZ zábavovka, ale punkově-rockově-blacková šleha přes rypák. Uřvaná dáma za bicí sestavou, ze které se snaží vymlátit včerejší stopy zažrané bolesti, post-rockový kytarista se sklony k punku na dvě rychlosti a těkavá, poskakující basa. Ani o milimetr nic víc. A sypačky jako z uhláku. Je to vlastně zcela primitivní, navztekaná deska, kterou nedostanete z kebule. 39 minut a je to pryč.

DED - Mis•an•thrope (2017)  ochutnávka

Arizonská smečka, která vydala poměrně silné nu-metalové album v klasickém starém střihu tohoto stylu. Žádný krok vedle, pěkně v lajně, v jaké si to mastili ve své době (skoro) všichni. Je to agresivní, poměrně uvěřitelné, výborné refrény. A o to tady primárně jde.

Justice - Woman (2016)  ochutnávka

Francouzská dvojice s poslední deskou je něčím, od čeho jsem nečekal, že mě natolik strhne. V jádru přísně elektronicky retro, ovšem s vlivy rocku, nu-diska a dalšího bezpočtu vlivů, až k rockové psychedelii. Hodně to připomíná ten funkový drajv Chemical Brothers. Woman mě dostává, den co den - geniálně fungující věci, akorát tak dlouhé, postavené na úžasně vymyšlených rytmech. Vymyslet takovou desku muselo dát sakra práci. Mimochodem - baskytarová linka ve třetí skladbě (viz. ochutnávka) fakt zabíjí.

V létě se teď hudebně opravdu nenudím. Jako každý den, s jakou náladou vstanu, v takové náladě hudebně poskakuji po celý den. A to si pouštím už několik let až osm hodin muziky denně. Tentokrát bych rád zmínil provokatéry v rytmu elektro-reggae Baba Zula a jejich poslední počin XX. Nezdá se to, ale i v hudbě, která je především orientovaná jako protest proti poměrům ve své zemi, se toho i po hudební stránce skrývá dost. Japonští Fox Capture Plan jsou instrumentální lavina, která se postupně vyprofilovala v nadstylovku. Klávesový virtuoz, technicky orientovaný bubeník a basista, hrající na klasický velký nástroj. Poměrně nekonečný vesmír, kde přeskakují, kam se jim zachce a vše funguje - tedy jazz, rock, elektronika i klasika. Trocha tradičněji orientované muziky z Japonska se nachází v instrumentaci od Kashiwa Daisuke - Program Music II. Velmi často pouze o černobílých klapkách, často ale fest jazzové, plné asijských nálad a vypjatých emocí. Což je vlastně krásná spojitost s tímto národem. Kelly Lee Owens vydala poměrně odvážné album, na popovou zpěvačku, řekněme. Místo ke sladkým melodiím se obrátila k německé elektrárně a mastí si to v hodně dunivých proporcích. Více Bjork a více techno než zpívánky po zprávách. Ani nová deska London Grammar nezklamala, ačkoli se pohybuje ve stejně intimních kolejích, jako deska minulá. Středobodem je opět hlas, vše ostatní tvoří chrám okolo něj. NIN aka Reznor potěšil s tím, že se na Add Violence vrhl do retro elektroniky a zároveň se vyvíjí dál, rukopis nadále jasně znatelný. Industriální šrot na konci desky je ideální stav. Chci víc. Otis Taylor hraje blues černé, jako je on sám. Úžasně šlapající deska velkého chlapa, který má hodně co říci k vykořisťování černošské menšiny a k otroctví, vžitém především po celém jihu států. Cíleně dělá hudbu plnou sžíravých provokativních textů a hraje blues po staru, překrásně. Shade Empire s novou symfonicky-deathovou deskou jsou poměrně výzva pro následovníky / konkurenty. Kapela plná překvapení, ta šílená sóla na trubku jsou geniálně vkomponovaná věc. No a nakonec dlouho očekávaní Wintersun, kteří samozřejmě nevydávají následovníka Time I, ale prozatím krok stranou, který vyšel na 100%. The Forest Seasons se poslouchá fakt dobře.

// Sarapis

Sólstafir - Berdreyminn (2017)  ochutnávka  naše recenze

Novinka Sólstafir je klidnější a zamyšlenější než předchozí alba a nikdo určitě není překvapen. Sólstafir patří mezi kapely, od nichž se tento vývoj dá očekávat, zvláště když začal už mnohem dříve. Nemám problém s touto rozjímavější polohou jejich hudby, ale přiznávám, že zpočátku i na mě Berdreyminn působilo unaveně. Jenže znáte to - něco vás k albu přitahuje, takže pořád hledáte a hledáte...až to nakonec najdete. Obešel bych se např. bez sborů v Hula, které mi už trochu zavánějí kýčem, ale co je to ve více než hodinovém moři hudebního nadhledu? Jen kapka. Stejně jako bezesporu náhodná shoda finální pasáže v Bláfjall s Einsielder od Urfaust.

Harvestman - Music for Megaliths (2017)  ochutnávka  Nedělní poslech

Zajímavý projekt, působivé dílo, charismatický tvůrce. Jít hlouběji do diskografie Harvestman se rozhodně vyplatí, ale pro aktuální album Music for Megaliths mám zatím největší slabost. Je potřeba být nerušen, aby posluchač mohl docenit přednosti a kvality tohoto počinu, což hektika doby moc často nedovoluje, ale je-li příležitost, doporučuji.

Bjørn Riis - Forever Comes to an End (2017)  ochutnávka

Toto sólové album kytaristy Airbag se pomalu šíří redakcí jako nenápadná lavina a ani moje sluchové ústrojí není ušetřeno. A je to dobře, Forever Comes to an End mi dělá skoro stejně dobře jako poslední album domovské kapely tohoto znamenitého a plodného muzikanta. Novinka v probíhajících parnech krásně chladí a pracuje s tepem jako empatický anesteziolog. Od úplné oddanosti mě ale drží rostoucí nepůvodnost Riisových hudebních vizí. Indícií vedoucích k prapůvodní inspiraci Pink Floyd a postupů známých z nahrávek Porcupine Tree na albu potkávám dost. Až je to škoda. Určitě nejsem na konci vztahu s tímto dílem, naopak se opakovaně ponořuji a zkoumám, ale tuším, že si můj bezmezný obdiv nezíská. Jen spokojenost a občasné utírání prachu. I když v dnešní mega záplavě hudby různých kvalit je to vlastně furt kompliment.

Anathema - We’re Here Because We’re Here (2010)  ochutnávka  naše recenze

Anathema má venku novou desku, ale protože se mi zatím nechce pouštět do žádných větších akcí, oprášil jsem tuto sedm let starou lahůdku. Říkám lahůdku, ale první poslech mi po dlouhé době jaksi nesedl. Na Anathemu (jakkoli je to kultovní kapela s úžasnými alby na kontě) prostě je potřeba mít aspoň trochu náladu. Což jsem neměl a Anathema se spálila. Když jsem to zkusil podruhé, v přívětivějším rozpoložení, tak to byla úplně jiná káva. Taková, jaká mi chutná a kterou čas od času potřebuji. A hlavně ozvěny nahrávky mi ještě dlouho po jejím konci zní v uších, v hlavě, v mysli. Nejen hudbou, ale i myšlenkami, které hudbu doprovázejí v textech. Jsou mi blízké a tím bližší je mi i Anathema.