Článek: Nedělní poslech 76

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 76

Sarapis22.4.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Slugdge a její aktuální album "Esoteric Malacology".

Slugdge jsou Britové a metalové anály větrají od roku 2012. Kev Pearson a Matt Moss tvoří nenápadnou dvojici do hlemýžďů zamilovaných bláznů, kteří se neradi fotí a do živého vystupování se dvakrát nehrnou. Přesto mají na svém kontě už čtyři dlouhohrající alba a jejich temné poselství se zejména díky aktuální nahrávce Esoteric Malacology šíří jako plží epidemie.

Jak jsem již předestřel a jak možná bystřejší angličtináři postřehli z názvu kapely, středobodem zájmu lancashirských rezidentů je bezobratlý svět, slizké stopy v trávě a minimální rychlost jakéhokoli pohybu. Kdo se občas na zahrádce potýká třeba s těmi španělskými ludrami, co vlezou všude, všechno sežerou a nedá se jich zbavit, jistě si dovede představit, že s určitou dávkou fantazie a smyslem pro morbidní humor lze svět plžů považovat za docela děsivé místo. Vemte si takovou genocidu pomocí pytlíku soli, to už je docela slušný námět na slimáčí příběh.

Nevím, jak to mají Kev a Matt zařízené na zahrádce, ale hudební kabátek svým hlemýždím fantaziím dávají nadmíru pestrý. Základem je death metal, s kterým si dělají co libo; různě ho překrucují, obměkčují čistými vokály, zahušťují zemitými riffy v rozvážném tempu plžích seniorů nebo zkrášlují volánky progresivního metalu. Řekl bych, že oba autoři mají ve svých domácích sbírkách určitě alba od Gorguts, ale Slugdge jsou výrazně přístupnější a nehrnou na posluchače tolik negace a bolehlavu jako zmiňovaní Kanaďané. Atmosféra je vlivem temných harmonií a různých zvukových doplňků vážná a možná to s lidstvem opravdu nevypadá vůbec dobře, bez ohledu na to, kolik kilogramů soli máme každý doma.

Poslední zprávy hovoří o tom, že rodina Slugdge se rozrostla o basáka Matta Loweho a především Alana Cassidyho, který už několik let nekompromisně válčí za Black Dahlia Murder. Dá se tedy usuzovat, že Slugdge budou v blízké době o další fous více větrat faldy na koncertních štacích. Doporučuji mít oči na stopkách, rozvážně volit každý krok a svůj mobilní příbytek (pokud ho máte) berte všude s sebou. A když už nic, zkuste tuto desku.

<a href="http://slugdge.bandcamp.com/album/esoteric-malacology">Esoteric Malacology by Slugdge</a>

Kapela: Slugdge
Album: Esoteric Malacology
Styl: blackened death/progressive metal
Vydáno: 3/2018
Země: Velká Británie
Vydavatel: Willowtip Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Kev Pearson - kytary atd.
Matt Moss - zpěv atd.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.