Článek: Nedělní poslech 82

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 82

Jirka D.12.8.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme duo Marla & David Celia a jejich album "Daydreamers".

Tentokrát budeme snít. Tentokrát bude nedělní poslech skutečně nedělní, protože s sebou ponese pohodu, odpočinek a svěžest přesně takovou, jakou s sebou přinesl konečně déšť předevčírem. Vypařoval se dřív, než se stačil vsáknout, tak rozpálená ta země byla. Naproti tomu muzika těchhle dvou trempů se, doufám, vsákne a vnikne hluboko do každého, kdo bude ochoten naslouchat a nechat se unášet.

Marla & David Celia

David Celia je z Kanady a Marla, celým jménem Marlene Winkler, zase z Německa. Prý spolu hodně cestovali a taky spolu hodně hráli. Co? Písničky. Kytara, zpěv, táborák a les všude kolem. Jejich muzika, to je písničkářství a taky folk, který zavání hippies šedesátých let a lehce americkým tradicionálem, country a láskou na první dobrou. S kýmkoliv, kdo je zrovna po ruce. Obehráli celý svět, aby se pak usadili v Torontu a dali dohromady to, co se naučili. Výsledek je kolekce jedenácti skladeb Daydreamers.

O čem jsou? Jasně, o lásce. O velkém kopci nostalgie, romantiky a poesie. A taky o harmonii, která z desky plyne zcela přirozeně a omotává svého posluchače nenápadně, ale silně a příjemně. Marla i David mají oba velmi libý hlas a napříč nahrávkou rovnoměrně přenáší zodpovědnost z jednoho na druhého a zase zpátky. Nejde o klasický duet jedna ku jedné, ale o lehkou dominanci, která ale netrvá dlouho a hned vzápětí se podvolí a nechá se ovládnout tím, koho ještě před chvílí ovládala. Připomíná mi to mou ženu.

Možná proto ve mně tahle deska rezonuje, navzdory její naprosté jednoduchosti a žánrovému vykolejení. Jenže muzika je univerzální jazyk a na žánru tak moc nezáleží, když se hraje něco, co nachází odezvu. Doporučení? Pro fanoušky Arbouretum, The Wood Brothers a José Gonzáleze.

Kapela: Marla & David Celia

Album: Daydreamers

Styl: songwriting / folk

Vydáno: 8/2018

Země: mezinárodní

Vydavatel: Elite Records

Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Marla – zpěv, akustická kytara

David Celia – zpěv, kytara, klávesy, harmonika, perkuse

Tim Jackson – baskytara

Don Kerr - bicí

Nahrávka byla redakci poskytnuta agenturou Creative Eclipse PR.

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.