Článek: Nedělní poslech 87

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 87

Sarapis7.10.2018

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Vale of Pnath a její album II.

Vale of Pnath pochází z Denveru a na pohled to jsou hodní chlapci. Jenže jak už název kapely napovídá, zhlédli se v temných příbězích mistra Lovecrafta a kdoví, jestli v bájném údolí Pnath nevlastní nějaké pozemky či dokonce parcely určené pro pozdější výstavbu rodinných domů. A to se na hodné chlapce nesluší. Takže jinak - Vale of Pnath je banda zlobivých parchantů, kteří si rádi pohrávají s všepožírající temnotou, hltají litry krve z osmdesátkových hororů a své nejbližší okolí odstrašují technickým death metalem. To už je mnohem zajímavější!

Od úplných začátku v roce 2006 to v kapele táhne vlastně už jen kytarista Vance Valenzuela, ale ještě donedávna (přesněji do loňska) mu byl věrným parťákem basák Alan Paredes. Vale of Pnath o sobě dali poprvé pořádně vědět svým debutovým albem The Prodigal Empire (2011), na němž se předvedli jako zdatní hráči a neméně zajímaví komponisté. Co se týče druhého alba se skromným názvem II, zmiňované personální změny se ho vlastně netýkají, protože to se psal ještě rok 2016 a nahrávku tehdy zrealizovali oba dva zakladatelé i s dlouholetým bicmenem Ericem W. Brownem. Já vím, je to asi nuda, ale to jen abyste věděli, koho případně chválit. Protože určitě je za co, album II je sekec mazec.

Vale of Pnath patří do kategorie těch mladších, dravých a instrumentálně špičkových death metalových kapel (plácnu Rivers of Nihil), které se kromě nezbytného příklonu k brutalitě nebojí chopit i akustické kytary, zlehčit tempo nebo pocuchat nervy strašidelnými ruchy. Barvité skladby a proměnlivé nálady v jejich pojetí neztrácí žánrovou dravost, zároveň však pohladí po zvrácené duši ty, kteří podobně jako u Rivers of Nihil nebo třeba Decrepit Birth kvitují to něco navíc. Něco, co přerůstá úzké mantinely stylu, nakukuje sousedům do zahrádek a nabírá na síle s každým dalším zhoustnutím atmosféry. Je potěšující, že něco visí ve vzduchu i v těchto dnech, protože Vale of Pnath se nachází ve studiu, kde s našeptávajícím Howardem za zády jistě kutí něco znamenitého.

<a href="http://valeofpnath.bandcamp.com/album/ii">II by Vale Of Pnath</a>

Kapela: Vale of Pnath

Album: II

Styl: technical death metal

Vydáno: 6/2016

Země: Spojené státy americké

Vydavatel: Willowtip Records

Odkazy: bandcamp, facebook

Sestava:

Alan Paredes - baskytara

Vance Valenzuela - kytary

Eric W. Brown - bicí

Eloy Montes - kytary

Reece Deeter - zpěv

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.