Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Lehký a zevrubný průzkum tohoto článku může snadno vzbudit dojem, že jednotlivé kapely k sobě jaksi neladí. Že jejich témata a zaměření jsou z jiných konců. Jenže výmluvně lze vykroutit toto rozhodnutí jednotným propojením v žánru jako takovém, ale já bych ještě přispěchal s trochu hlubším osvětlením, že také jde o nelehká díla, se kterými je nutno zacházet důstojně. Takže než se dychtivě vrhnete na poslech ukázek a mrzkého prokliku se slovy nevím, dál, zkuste zarazit svůj shon a prostudovat alba jako celek. Dát každému poslechu důležitost a péči. Pak v těch skladbách objevíte přediva, která mě osobně omotala dost intenzivně, abych se pro jejich přiblížení a vypíchnutí rozhodl. Zkuste si třeba vyšlápnout na v závěru popsanou lokaci a vzít s sebou sluchátka a někde v houští o samotě vyslechnout předložený materiál. Objevíte jistě nový kousek sebe sama.

Gosforth
Scourge Of Dark Dominion

2023
Itálie
MA

Pro fanoušky: Akhlys, Borgne, Ad Omega

Hadí vokál vás bude v prvé řadě trochu atakovat k tomu, že tu něco nehraje. Ale přidejte volume, ono je to obecně takové tišší a nesrozumitelné, ale při vyšší hlasitosti a plném soustředění pochopitelně, si to začne všechno krásně sedat. Kytara má hlas jak od pradávných Celtic Frost a je to styl na který v pomalejších pasážích drobátko odkazuje, ale jinak jde o poměrně mystičtější výrazivo, protože, když se uvolní okovy a song začne uhánět – nevíte čí jste. Je to velice zvláštní rituál, který správnými vyhrávkami ctí nejkultovnější podobu žánru. Hutný závoj zastřenosti se ale dá příjemně nadzvihnout a poté tak plněji pohlédnout do skutečné zlomyslné tváře Gosforth. Hodně je tu cítit závan starších postupů a osvědčených metod, které tradiční black metal nabízí, což je dáno asi tím, že kapela má poměrně silné kořeny (existence vstupuje do třetí dekády). Je pak velice zajímavé slyšet řekněme klasické prvky s neotřelým tajuplnějším přístupem současnosti. Myslím, že právě v přiložené ukázce je toto celkem dobře čitelné. Najdete tu tak skvělé kytarové výpady spojené se slizkou povahou skladeb, kterou mají hlavně díky plíživému vokálu.

Venomous Echoes
Writhing Tomb Amongst The Stars

2023
USA
MA / BC

Pro fanoušky: Portal, Teitanblood, Abhorrency

Kanální death metal v kombinaci s krutostí black metalu dává vzniknout sňatku, který nejlépe vystihuje obal EP Fuck Me Jesus od Marduk. On ten záblesk lidové mardukovské milice tu taky sem tam oslňuje. Ale jinak jde o paskvilně vyznívající změť šíleného vokálu jak od Mayhem, tedy Attily Csihara. Kytara je trýzněna ve stylu dávných Portal a Blut Aus Nord. Takže první poslech bude bolet. Hodně. Ale zdatný vytrvalec dostane obskurní fisting a s úsměvem šílence se může snadno dostavit i propadnutí v neřízený běs aka posedlost. Možná by nebylo vhodné tuto hudbu poslouchat ve sluchátkách na veřejnosti, může se totiž snadno stát, že vás něco kapku rozlítí a vaše reakce bude adekvátní hudbě – zběsilá, animální se zvráceným podtónem a tyransky ponižující. Má to určitým způsobem apokalyptickou náladu a taky dost chaotickou, respektive zdánlivě chaotickou. Zdá se, že každý nástroj jede libovolnou dravou linku, ale jejich souznění je přitom naprosto výjimečné a unikátní. Obsahuje zbytky měkkých tkání a zaschlé stopy krve opakovaně mokvají. Neptejte se jak, ale při poslechu jsem si způsobil krvavé poranění a pohled na vyvěrající tekutinu z rány se zdal být tím momentálně nejvhodnějším bodem k zaměstnání očí, čímž došlo k zvláštnímu vyrovnání smyslového vnímání. V ten moment mi došlo, že jedovaté ozvěny jsou víc než jen drsným názvem pro kapelu, ale inkarnací netušených sil, která proklouzne snadno i do vašeho nitra. Opravdu znepokojivé dílo, na které si musíte udělat patřičný prostor. Už jsem psal, že poslech bolí?... Ještě prostě musím doplnit slova samotných autorů nebo autora (sestava je tajuplná), které lovecraftovsky vysvětlují příběh alba: Nahrávka sleduje muže, který uvízne ve snu. Probouzí se ve zkažené hrobce a prochází mučícími procedurami oné hrobky, která je však živá. Její chapadla ho trhají na kusy a mnohokrát ho znovu sestavují, aby vytvořily lepší verzi sebe sama. Ten nebožák doufá, že z něj vyjde lepší člověk nebo dokonce Bůh, nebo se vše koná jen pro vlastní pobavení hrobky?

Wyrgher
Panspermic Warlords

2023
Švýcarsko
MA / BC

Pro fanoušky: Fleurety, Nachtmystium, Esoctrilihum

Helvétský undergroundový komitét je sice na oko zajímavý spolek, pod který spadá hned několik blackmetalových těles, ale jak už to bývá, personální příbuznost smršťuje velikost kruhu na úzký profil. Jednou z kapel spadajících do této tajuplně vyznívající společnosti je dvoučlenný monument Wyrgher. Slůvko monument mi napadá zejména kvůli návaznosti na obal alba, který je prostě fascinující. Alespoň na mě tento obrázek působí opravdu silně. Určitým úsekům nahrávky docela dobře odpovídá, ačkoliv to může snadno navádět někam k industrialu. Přiléhavější je spíš avantgardní black, ale ten není dominantní, avšak přesto dokáže vykreslit pár zajímavých a příjemných vzpomínek/návazností. Hrůzyplný vokál skvěle splňuje požadavky stáje I, Voidhanger Records, což je sám o sobě štítek jistého vyznění a pro mě teda i známka kvality. Věřím, že to takto nemám sám. Jenže nejen zběsilým blackovým řevem se pěvec Menetekel může pochlubit, skvěle ovládá i disharmonické chorály, či volnější civilnější deklamace, které podtrhují náladu konkrétních pasáží a drží situaci perfektně v rukou. Hudba má vesmírný rozměr a je z ní dobře cítit napojení na vlny kosmických těles a neprobádaných úseků neviditelného řádu. Album má dost členitou náplň, tudíž nehrozí utopení se v nějaké monotónní smyčce. Místy se vyznění docela dobře přibližuje našemu Infernu, což je dáno i určitou tématickou provázaností. Přesto jsou kapely určitým způsobem odlišné, ale všímavé ucho jistě objeví frekvence souznění. To ovšem shledávám jako příjemné pozitivum, abychom se dobře pochopili.

Kostel sv. Jana Křtitele

Povídání o této lokalitě musím vzít drobátko víc ze široka, aby byl jasný kontext a taky proto, že o samotné stavbě by toho zase tolik nebylo co říct. Respektive jen dataci založení, přestavění a zlikvidování. Což by samo o sobě bylo trochu málo a dychtivý čtenář by nemusel považovat za zajímavé takové místo zařadit jako vhodné k navštívení. Ale vše si průběžně povíme a rozkryjeme.

Nacházíme se v hlubokých šumavský hvozdech, kde kníže Schwarzenberg drží několik pozemků, které hodlá vytěžit, jelikož v nich je důležitá komodita své doby – dřevo. A tak nechává cca od roku 1800 zvolna vyrůstat osadu Fürstenhut. Svá obydlí si zde zřizují výhradně dřevaři a práce v lesích mají habaděj, což se odráží i v nárůstu obyvatel a jejich domků. Potřeby tehdejších lidí dokládají prameny, které uvádí, že v roce 1840 tu stála již hotová vesnice, kde nechyběla škola, úřad, myslivna, pila, hraniční stráž, čtyři hostince s ubytováním a také kostel. Ten byl postaven roku 1824 jako dřevěná stavba původně zasvěcená sv. Martinovi. Teprve v roce 1861 se objekt značně přestavěl na velký kamenný kostel, který byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli. V této době vrcholné číslo obyvatel přesahuje počet sedm set osob žijících v asi šedesáti domech. Převážně se jedná o německé obyvatelstvo a Češi jsou zde v opravdu malém zastoupení (údajně snad do deseti hlav), přesto získává usedlost roku 1877 český název Knížecí Pláně. Kartami začíná míchat sada dvou světových válek, které se nemilosrdně podepisují i na osud této oblasti. Zejména druhá válka a její kapitola o Mnichovské dohodě zajišťuje přítomnost příznivců nacistického Německa, jehož se vlastně stává součástí. Vyostřenou situaci po roce 1945 vytuší drtivá většina zdejších obyvatel a migruje zpět do Bavorska dříve, než přijde rok 1948 a nucený odsun obyvatel (údajně necelých šedesát lidí). Uvádí se, že roku 1950 v kostele probíhá ještě poslední mše, kterou sloužil farář Karel Fořt, který záhy prchl za hranice a z vysílání Svobodné Evropy se hlásí jako Otec Karel. Pustou vesnici dále zabírá armáda komunistického Československa a jelikož zde buduje tzv. železnou oponu nepotřebuje mít v tomto pásmu žádnou budovu. Proto je vše srovnáno se zemí včetně hřbitova a kostela. Likvidace proběhla roku 1956. Život v pohraničí je čilý pouze za účelem pašování a převaděčství.

V roce 1992, tedy po pádu komunismu, se do lokace navracejí někdejší usedlíci a obnovují alespoň symbolicky hřbitov. Později ještě obrys kostela a nacházejí zde i rodový znak Schwarzenbergů, který je opraven a umístěn ke schodišti. Je zde vztyčen kříž, který však zničí vichřice, a proto se zde roku 2007 umisťuje nový menší kříž. Na jeho podstavci je umístěna pamětní deska s několika údaji a nelze si nevšimnout, že praktiky po druhé světové válce – tedy odsun obyvatel, jsou zde vysvětleny jako „vyhnání obyvatel“ a právě slůvko vyhnání je poničeno a přeškrtáno. Proč? To je situace, na kterou se názory velmi různí.

Takže si to shrňme: kostel postaven někdy v polovině devatenáctého století vydržel dvě světové války, ale chybělo mu jen pět let do oslavy stého výročí své kamenné podoby, než byl zbořen. Dnes je toto místo oblíbeným cílem, a to nejen kvůli historii, ale kvůli působivé krajině v opravdu těsné blízkosti hranice s naším západním sousedem. Doporučuji při obchůzce zavítat i na nedalekou Bučinu, kde je mimo jiné krásně dochovaná podoba železné opony. To víte, Šumava.

Fotografie jsem pořídil 31. srpna 2021