Článek: Nedělní poslech 8

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 8

Ruadek11.9.2016

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu The Black Queen a její album "Fever Daydream".

Jak už jste asi u mě zvyklí, nebude to striktně metalové, ale budeme někde jinde. A o tom na druhou stranu vlastně Nedělní poslechy jsou, slyšet trochu jinou hudbu z jiného žánrového spektra. Dnes představíme synthpopové rarachy The Black Queen, kteří hrají to, co svého času Depeche Mode a jim podobní. Hrají to s nasazením a skoro až s patosem té doby, temně a v podstatě slušně promyšleně. Fever Daydream stvořila trojice Greg Puciato (zpěvák Dillinger Escape Plan), Joshua Eustis (NIN, Puscifer) a Steven Alexander (sezóní technik kapel DEP, Nine Inch Nails, Ke$ha). Jejich tvorba je akorát tak syntetická a zároveň živá, aby fungovala chemie mezi posluchačem a skupinou. Nebudu určitě jediný, kdo v tom slyší vlivy post-industriálu a zároveň hitové ambice mnohých darkwave spolků, k nimž se kapela hlásí.

Desítka skladeb je tak akorát na to, aby nás hoši unesli do svého světa a nechali nás plácat se v něm. Dělají to gothickou grácií, jistou syrovostí, s doměnkou, že to v nás cosi zanechá. Ti přístupnější budou jásat, fanoušci dávného synthpopu zavzpomínají na zlaté časy. On je to v jistém smyslu paradox, jak se věci vrací ke svým počátkům. Že tyto spolky tvoří výborné desky, jež jsou vlastně poklonou tomu, co se v nich odráží. A že tomu dají jakousi hodnotu navíc, trochu těch současnějších postupů. Oni vzdáleně připomínají i Oceán, jehož současný návrat je velká věc i pro mě. Našli bychom i stopy 9"N, Puscifer a dalších (jak by také ne, když se dva ze tří přímo podíleli na tvorbě zmíněných kapel). Takže nakonec nezbývá než doporučit vyznavačům temných věcí, které nutně nemusí být metalové, ani nahrané v podzemní továrně.

Hoši vydali tento rok ještě remixovou placku k tracku Secret Scream, což potěšilo i tím, že nezapomínají ani na tyto věci. Že rádi svou věc ohnou a narovnají jinak, prodlouží nebo vynechají zpěv. Dělali to i samotní DM a člověk je fascinován, jak silná základní kostra skladby je a kolik se toho v ní dá změnit, přesto ji lze okamžitě poznat. Kupte nebo jenom poslechněte, nebudete litovat.

Kapela: The Black Queen

Album: Fever Daydream

Styl: synthpop / darkwave

Vydáno: 1/2016

Země: USA

Vydavatel: Universal

Odkazy: bandcamp, facebook

Současná sestava kapely:

Greg Puciato - zpěv

Joshua Eustis - nástroje

Steven Alexander - nástroje

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 2.3.20 9:20

Myslím, že si nerozumíme v jedné věci. My na tom nelpíme - my se tím prostě už nezabýváme, deska vyšla tak, jak vyšla. Když na něčem lpím, znamená to pro mne vyvíjet aktivitu s cílem něco neměnit - resp. já takhle tomu termínu rozumím. V tomto jsme naopak pasívní, což bych lpěním nenazval. TT se vyjádříl ve smyslu, že máme povinnost mastering změnit. Já mu jeho názor neberu, ale nesdílím ho. Já nesleduji ani Abigor, ani TT a ani jeho kredibilitu ohledně zvukových příprav, do diskuse jsem se dostal kvůli něčemu úplně jinému a ten bulvár jsem tam rozhodně neodstartoval já, ale tým jeho nohsledů, kteří na jeho timeline lakují hejty proti nám (Dead s Euronymousem by si to totiž představovali jinak :D ) a na straně druhé mně ti samí lidé píšou do zpráv, jak jsme úžasní, naše hudba je hluboká a nabízejí nám koncerty, proto je mi ta celá komunita k smíchu. Proto musím popravdě odpovědět, že jsme se rozhodně nepoučili z jeho komentáře, ale z článků, které napsal Jirka zde. Informace v nich obsažené jsem se rozhodl využít u aktuální desky, nikoliv však k vrtání se v nahrávkách už vyšlých. A rovnou mohu zde s vysokou mírou jistoty prohlásit, že stejně tak nebudeme měnit mix a mastering aktuálního dvojalba, protože ho někdo třeba shedává moc čistým atd. Jedinou vyjímkou by byla pravděpodobně nějaká hrubá vada lisu, nebo podobná anomálie, ale jinak necháme naše nahrávky beze změn, jako dobovou stopu naší hudební historie. Se všemi klady i nedostatky. Každopádně musím označit za solidní egobooster, koik pozornosti se nám odstává i od lidí, kteří nejsou našimi fanoušky, to je rozhodně milé :D. P.S.: Třeba nový Devourment je z hlediska zvuku a masteringu megaprasečina a jak nejsem zrovna slamová cílovka, v tomhle žánru jsem lepší ( = více stylu padnoucí) produkci neslyšel, nejsem tedy ten druh posluchače, co by dával palec dolů za nízké DR z principu, pořád je pro mne prioritou vlastní pocit z nahrávky.