Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 91

Nedělní poslech 91

Victimer11.11.2018
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme projekt Abstract Void a jeho album "Back to Reality".

Vody Nedělních poslechů mají být neprobádané a jako takové musím brát i ty, ve kterých pluje hudba Abstract Void. Prozatím mi byla zapovězena. Byla i vám? Jisté je, že díky ní se ocitáme v prostředí, kde divoké vlny mění svou povahu díky stylům, jenž je provází. Osobně jsem tak daleko proti jejich proudu snad nikdy nezašel. Povězme si tedy krátké entrée ke stylu, jakým se tento projekt prezentuje.


Chudák black metal. Již tak težce zkoušený šerým a depresemi nasáklým závojem shoegaze, je dál velmi mocně poháněn synťáky, aby zrovna ony nebohý black metal vrhly do vln zapomnění, kde jen sténá z dáli ve formě zkresleného krkavčího vokálu, jehož poloha není příliš vzdálená té, kterou se dřív pyšnili třeba Austere. První vlnu pak začnou sjíždět neživé rytmy osmdesátkových kláves, které do celkového dění výrazně promluví. Ono spojení blackgaze / synthwave je rázem zcela opodstatněné.


Hudba Abstract Void neustále peláší dopředu v rychlých otáčkách a čára, jenž za ní zůstává je slepencem dvou (vlastně tří) hudebních stylů, kterého se dříve drtivá většina obávala. Doba pokročila, není čas se bát. Minimálně kombinací, které se samy nabízí. Kdo však skutečně za tím vším stojí, zůstává otázkou. Jediná osoba, která má vše na starosti, zůstává v utajení a kdo by náhodou sázel na mimozemský původ, má smůlu v tom, že trvalý pobyt projektu je skutečně uváděn na Zemi. Spokojme se tedy aspoň s tím, myslím, že je to celkem jedno...


Hudební stylizaci doprovází i stylizace grafická. Ta je spojením přírodních motivů a počítačové grafiky, kdy mám pocit, že jsem v úvodu nějaké hry. Někde mezi Comodorre a současnými trendy PC, ve kterých se prd vyznám. K hudbě si ale svoje řeknu, ta je až moc blízko toho, co důvěrně znám. Vlivné kapely, které spojují osud Abstract Void v jeden jediný, si dosaďte dle vlastní fantazie, ale tenhle umělohmotně veselý skoro - black ve mně zanechává nostagicko pozitivní pocit, který mne klidným jen tak nenechá. Pro někoho už je to těžce za hranou, pro dalšího to může být zajímavá stylová úchylka, ve které se dá snadno najít, co je třeba. Emoce, nespoutanost a taneční rytmy naroubované na energickou melancholii.


Back to Reality je druhým albem projektu. Je to poslechovka, průvodce sny, kdy zavřete oči a na chvíli si promítnete události, co se již staly a spojíte je s těmi, co by mohly přijít. V dalších aspektech, kdy mám na mysli samotnou hranu kýče a nevkusu, zřejmě album selhává, ale neviděl bych to jen špatně. U mě minimálně v tom smyslu, že jsem zpozorněl a několikrát za sebou jej prolétl. A tuhle možnost dnes nabízím i vám.

 

 


Kapela: Abstract Void
Album: Back to Reality
Styl: blackgaze / synthwave
Vydáno: 10/2018
Země: ??
Vydavatel: Flowing Downward
Odkazy: bandcamp / facebook

 

Sestava:
??



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

kubánec / 18.11.18 10:09odpovědět

Mně se to líbí. Takové nenásilné.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky