Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

SEPULTURA. Kult. Zásadní kapela poloviny devadesátých let. Kapela, která leccos změnila. Tedy minimálně změnila vnímání thrash metalu a ukázala, že i takto drsná hudba dokáže být komerčně úspěšná…..i když - byl to tehdy ještě thrash? Ale čert to vem, tahle kapela prostě částečně přepsala dějiny tvrdé hudby, ať se mi to líbí nebo ne! Byla drsná, byla zvířecí a byla drsnou ránou pěstí do ksichtů hodné Metalliky a kačeřích Megadeth.

Třetí album „Beneath The Remains“ bylo mým úplně prvním a tudíž je pro mne srdeční záležitostí. Následující „Arise“ je jeho profesionálnějším bratříčkem. Osobně jsem ztratil brazilskou stopu u megapopulárního „Chaos A.D.“. Tehdy se pro mne něco změnilo, a to něco bylo příliš zásadní. Ubylo zvířecího thrashe, zjevilo se poskakování, tříriffové kompozice a jump-jump-hard-core feeling. „Roots“ jsem zpátečnicky odmítnul, poněvadž jsem jej nechápal. A přiznám se, nechápu stále…(a nepřesvědčil mne ani loňský přebuzený poslech v zahuleném uherskohradišťském Míru). Ovšem to pranic nemění na tom, že Maxe Cavaleru ctím jako vizionáře, který byl s Kisserem, Paolem a druhým Cavalerou ve správnou dobu na správném místě. A šanci chytili za pačesy tehdy zodpovědně.

Max je schopný skladatel, ideolog, ale není kytarový virtuoz a není ani spisovatel. Pokud tedy „My Blood Roots“ psal on, poněvadž na rozdíl od (nehezké) titulky hovoří pátá strana jasně: „Literární spolupráce Joel McIver“. Tak nevím. Stejně tak vlastně nevím jak mám „recenzovat“ knihu. Mám se vyjadřovat ke Cavalerovi jakožto spisovateli? Mám se vyjadřovat k českému vydání? Je originál opravdu stejný?

Pokud je tedy autorem sám Max, píše tak, jak vypadá. Neučesaný či spíše rozcuchaný zdreadovaný týpek, který si rád tu a tam foukne ganju a u stolu vám mezi panáky vypráví neustále ty stejné historky dokola a dokola… Na Maxův styl vyprávění jsem si musel celou první třetinu knihy zvykat. Skáče od tématu k tématu, vše prokládá vzpomínkami na dětství a významem hudby pro jeho život. Někdy mi to opravdu připomínalo blábolení opilého kamaráda u piva. A propós: pivo a alkohol obecně. Max se nám vyzpovídá opravdu důkladně ze své lásky k tvrdému alkoholu a drogám. A ruku na srdce: divím se, že s ním zbytek kapely tak dlouho vydržel, protože dle knihy to musel být celá devadesátá léta celkem nezodpovědný debílek. Ať už jsou to alko-eskapády s kapelou, nebo rodinný život, který si představoval asi diametrálně odlišně než jeho matka, která na něj byla sama. Leč není mým úkolem řešit defekty v Maxově výchově. Každopádně se připravme, že kniha je psána samozřejmě ich-formou, tudíž každé rozhodnutí je pochopitelně správné a Max je ten, kdo ví. To je zřejmé hlavně v období odchodu ze Sepultury a vzniku Soulfly (dle knihy je každé další album lepší než to předešlé…čímž si nejsem jist). Tady – a vlastně nejen tady – by bylo fajn přečíst si názor z druhé strany barikády (na Kisserově verzi se prý pracuje).

Po chaotickém začátku biografie se stává z „Od Sepultury k Soulfly“ příjemné čtení. Příjemné a nostalgické čtení, neboť se mluví o časech, kdy hudební trh fungoval a všichni ctili (ne)psaná pravidla. Alba se prodávala, firmy byly spokojené, muzikanti měli mnohem více možností k tvorbě a všem bylo jakž takž dobře. Jak sám Max píše, album „Dark Ages“ bylo poslední deskou předtím, než tradiční hudební průmysl převálcovalo iTunes a internet. Stránky knihy budete hltat jednu za druhou a občas se (ne)budete stačit divit, s kým se Max zná, s kým kalil a koho pozvracel. Minimálně příznivce Maxe Cavalery samotného tahle kniha opět přitáhne ke čtení…a to je záslužné.

Ale není zbytí, musím se vyjádřit i k vydání od 65. POLE. Nevím, zda se jedná o doslovnou kopii originálu do češtiny pouze přeloženou, nebo zda si tuzemský vydavatel cokoli částečně upravil. Každopádně extrémně postrádám rozsáhlejší a inteligentnější obrázkovou přílohu. Naprostým faux pax je absence obalů alb, které jsou často zmiňovány a které bych logicky čekal. Při tak barvitém vyprávění o tak zasloužilé osobě, jakou Max je, bych očekával mraky nezveřejněných fotek ze zkušeben, z koncertů a se spoustou kolegů z branže. Ty chybí jak sůl. Tu a tam se vyskytne tiskařský šotek či podivný překlad, ale to se stává i v lepších rodinách… z Morbid Angel jsou třeba Korbic Angel (což je specialitka Wordu – sám jsem ji právě musel taktéž opravit!). Mnohem podivnější je už informace, že sám Max by se prý nikdy nenadál, že se mu povede se Sepulturou natočit album inspirované Kubrickovým „Mechanickým pomerančem“. Dodávám, že se jedná o album „A-Lex“, které je pátým „bezmaxovským“ albem….

Výtisk sám je festovní a v tvrdé vazbě, takže v knihovničce „Od Sepultury k Soulfly“ ostudu dělat rozhodně nebude.  Suma sumárum se jedná o doporučeníhodný výtisk, který i přes malé mušky MÁ svou historickou hodnotu nejen pro skalní cavaleristy.

Napsal: Max Cavalera a Joel McIver

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: 65. POLE

Originál: Jawbone Press (My Bloody Roots: From Sepultura To Soulfly And Beyond)

Počet stran: 220

Překlad: Rani Tolimat