Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Ondřej Bezr // Luboš Andršt: Ještě hraju vestoje

Ondřej Bezr // Luboš Andršt: Ještě hraju vestoje

-krusty-1.5.2024
Pokud budete chtít vyjmenovat dejme tomu pět nejvýznačnějších tuzemských kytaristů, budete asi chvíli přemýšlet, ale stejně se vsadím, že nezapomenete na jedno jméno: Luboš Andršt!

Nejsem nijak fanatickým či oddaným posluchačem hry Luboše Andršta – ostatně veškeré kytarové hrdiny v drtivé většině odzívám. Navíc Luboš Andršt je především bluesman, což je hudba mně vzdálená miliony světelných let. Ale Energit nebo spolupráce s Michalem Prokopem nebyla nezajímavá a Andršt mi svojí (možná zdánlivou) upozaděností a skromností vždy lehce imponoval. Nevím v jakém masochistickém rozpoložení jsem zrovna byl, že jsem se rozhodnul do této biografie zakousnout.

 

LA

 

Luboš Andršt určitě nikdy nebyl prototypem průseráře, zdrogovaného rockera a vypitého rebela. Nemohl jsem tedy čekat vymlácené hotelové pokoje, drogové excesy či peprné zážitky s davem groupies. Nevím, snad možná ta předpokládaná aristokratičnost a respekt vůči jazzrocku mne popostrčil…a tak jsem do toho skočil rovnýma nohama.

 

Hned ze startu musím přiznat, že se jedná o jednu z nejlepších biografií, kterou jsem četl. Vzdáleně bych styl Andrštova vyprávění a humoru přirovnal k Dickinsonovi nebo Gillanovi, jejichž paměti mne vrchovatě bavily nějaký ten rok nazpět. Není to o tom, že se válíte smíchy a popadáte za panděro a pro samé slzy nevidíte text, ale spíš o jemném gentlemanském dávkování a sebešpičkování uprostřed všech těch vzpomínek a historických faktů. A ano, zasmějete se, a to tak, že dost! Přesto ze stránek promlouvá vyrovnaný muzikant, který zažil spoustu neuvěřitelných zážitků a mluví o nich v klidu, vtipně a s neuvěřitelnou pokorou.

 

LA zaver

 

Kniha obsahuje přes 300 stran vzpomínek a já se ani minutu nenudil. Za autora biografie bych asi označil spíše samotného Andršta, ale role Ondřeje Bezra, kterýžto je uveden na obálce jako autor, byla zásadní. Bezr jako zkušený publicista vede rozhovor, jehož formou je kniha spáchána profesionálně a po všech stránkách návodně.

 

UA

 

Pokud žijeme v představách, že zajímavé věci se u nás děly až po roce 1989, otevřme oči. I v šedesátých a sedmdesátých letech se v ČSSR žilo, pařilo a hrála se výtečná muzika, lidi si realizovali svoje sny, muzikanti byli vynalézaví a mladí byli řádně neklidní. O tom vás přesvědčí tuny historek z prostředí, ve kterém byste čekali spíš akademickou škrobenost nebo upjatou morálku. Vzpomínky na velké osobnosti tuzemského rocku, popu či blues jsou velezajímavé a především lidsky zábavné. Michal Prokop, Erno Šedivý, Martin Kratochvíl, Vláďa Padrůněk, Vladimír Mišík, Jiří Stivín, Peter Lipa, Jan Hrubý, Marta Kubišová, Tonya Graves nebo i Strýček Jedlička – o těch všech se dočtete a některé vzpomínky vám vykouzlí víc než jen úsměv od ucha k uchu. Andršt barvitě popisuje svoje dětství i dospívání a svoji anabázi „kterak se Luboš k muzice dostal“, což je zábavné i příjemně nostalgické čtení.  Kromě tuny drobných historek z období, kdy byl Andršt již vytíženým hudebníkem, nebude opomenuto ani pro celou tuzemskou scénu významné vystupování/jamování Andršta s kultovním B. B. Kingem na jeho pražském koncertě. Tradiční chuťovkou všech tuzemských biografií je i popis turné po Rusku či Ukrajině (na mysl okamžitě vytane Čechův „Ruský týden“). Andršt vzpomínkami dokresluje dobu, kterou si já osobně pamatuji přecejenom matně. Díky jeho vypravěčství se před vámi začne promítat film, spíše černobílý (v knize je spousta fotografií), ale o to opravdovější a lidštější.

 

short

 

Nesmím zapomenout na závěrečných dvacet stran, plných naprosto detailní Andrštovy diskografie (včetně obalů – což oceňuji). Chtělo by se napsat: život výjimečného hudebníka v 320 stranách. Naštěstí je tu i spousta hudby, která po něm zůstala a ke které četba této knihy, bohužel v měkkých deskách, i možná inspiruje…

Výjimečná biografie výjimečného člověka.

 


 

Napsal: Ondřej Bezr, Luboš Andršt

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: Galén 2020

Počet stran: 348



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky