Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Do redakce Echoes došly opět nějaké tituly z tohoto labelu, přičemž některé to dopracovaly (nebo časem dopracují) na samostatnou recenzi a ty ostatní na tento jednotící článek. Nehledejte za tím nějaké rozdělení dle kvalit nebo jakékoliv jiné hodnotící kritérium. Šlo spíš o to, kdo na co měl náladu, čas a prostor, a komu třeba sedl či nesedl žánr, který ta daná kapela hraje. Částečně rozhodoval i čistě náhodný výběr, pokud budeme chtít sami sebe obelhat a připustit si něco jako náhodu.

// Alter Ego - Back to Rock & Roll

hard rock

červen 2017

kat. č.: SMA 011 CD

11 skladeb, 55 minut

bandzone // facebook

Hudobníci kapely Alter Ego sa tu zošli [na albu Back to R’n’R], aby oživili a urobili nesmrteľným ten od srdca krásne špinavý rokenrol, ktorý sa akosi vytratil vo víre lacného materiálu a sladkých prdeliek.

To cituju úplně poslední větu z obsáhle popsané biografie, která nám přišla společně s kompaktem od vydavatele. Přiznám se, že nemám sílu celou tu dlouhou historii číst a nějak ji tady tlumočit ... a ta poslední věta mi stačí. Zbytek si dohledáte. Snad jen dovysvětlím, že pod tím rokenrolem je myšlen sedmdesátkový hard rock ve stylu takových Deep Purple, ze současných věcí mě napadli třeba Black Country Communion, což spolu stejně souvisí. Alter Ego jen prostě nemají za mikrofónem a basou Glenna Hughese a za kytarou Joea Bonamassu. Tak.

Když se oprostíte od toho, že Alter Ego hrají něco, co už hrály zástupy kapel před nimi (lépe, dravěji, profesionálněji, strašně dávno.... jak chcete), a že se více méně nesou na vlně nostalgie hudebních fanoušků, kterou hladit není problém, můžete být spokojeni. Ono mezi náma Alter Ego nehrají vůbec špatně. Jejich muzika není nic, z čeho bych si sedl na zadek, ale stejně tak si netroufnu ji jen tak smést ze stolu. Prostě proto, že řemeslně je provedená dočista dobře, pokud nám nebudou vadit místy jednoduché popěvky a žánrová a textová klišé všeho druhu.

Hudební fajnšmekři můžou počítat, kolik výpůjček a citací si Alter Ego dovolili a kolikrát je během poslechu napadne cosi o cover verzi něčeho mnohem slavnějšího (za všechny Black Sabbath u Paralyzed). Někde tady se budou cesty fanoušků dělit a není se čemu divit. Alter Ego totiž skutečně balancují někde na hraně mezi průměrně zdatnou hard rockovou kapelou a podprůměrným revivalem na motorkářské srazy. Což je možná záměr a možná jen maximálně možná meta. Nevím a nedokážu (a nechci) posuzovat.

// Endless Main - II

power / thrash metal

květen 2017

kat. č.: SMA 010 CD

9 skladeb, 44 minuty

bandzone // facebook

Endless Main je pro mě ze všech tří desek největší schizofrenie mezi líbí x nelíbí a může za to žánrový rozptyl. Tahle kapela si částečně bere z thrash metalu a je to ta část jejich zvuku, která mi sedí. Pak si taky dopřává z power metalu, zvyšuje hlas a tóny kytar, nasazuje maskulinní metalový odér a tam už se mi ježí chlupy na těle. Není to o tom, že by kapela hrála něco špatně, jde o to, že tohle prostě nemusím. A pak do toho všeho ještě plácá klávesy (či podobně znějící programované plochy) v míře větší než malé, a to už je pro mě naprosto za čarou.

Deska II prý startuje novou éru kapely, což je mi celkem jedno, protože z historie (což prakticky znamená jednu debutní desku a hromadu personálních změn) neznám nic. Z desky je každopádně cítit, že na ní byl odveden velký kus práce a pro žánrové fanoušky bude představovat slušně šlapající metalovou zábavu. Objektivně musím přiznat, že především přechody mezi kovovou tvrdostí a melodikou kapela zvládá celkem hravě (např. Awaken Dreamer) a že překážkou může být snad jen poměrně svébytný hlasový projev Michala Šepetky, na který je potřeba si chvíli zvykat.

A ke zvyknutí je toho víc. Zajímavě totiž působí i níže položený zvuk kytary v kontrastu s téměř neustálým klávesovým (elektronickým) podkresem - opět setkávání tvrdšího a melodického zvuku, který - jak píšu výše - je pro mě tak trochu schizofrenie. Podobně je tomu se střídáním hlasových poloh. A pasáže jako v úvodu Fall tažené do speedu odmítám úplně, stejně jako balady typu I Will ... tohle je pro někoho úplně jiného.

Celkově tedy kočkopes, s nahuleným, ale moderně znějícím zvukem, který vlastně ani nevím komu doporučit. Zkuste, ale neručím za nic.

// Sinners Moon - Far Beyond the Stars EP

klávesový female fronted metal

červenec 2017

kat. č.: SMA 014 MCD

5 skladeb, 20 minut

homepage // bandzone // facebook

Nejmladší formace z dnes představovaných a po pravdě je to hodně slyšet. Přesto o sobě Sinners Moon nedávají vědět poprvé, v roce 2015 jim vyšel debut Atlantis s podpisem Rolanda Grapowa v roli producenta. Aktuálně se kapela prezentuje tímto pětiskladbovým EP, přičemž když odečteme nicneříkající intro, klávesovou verzi téže skladby a cover Tublatanky, zbydou nám dvě autorské skladby. Není to moc a myslím, že chtělo ještě chvíli vydržet a upéct něco navíc.

Obsah nahrávky je nepovedená imitace Nightwish (Sonata Arctica atd. atd.) s pěnkavou za mikrofonem, s triviálními kytarami a dominujícími klávesami. Nic, co bych si pouštěl v originále, natož pak v této imitaci. Z kapely je bohužel slyšet pouze snaha přiblížit se někomu jinému, napodobit svoje oblíbence a její vlastní otisk je prakticky nulový. Nabízí se pak celkem logická otázka o smyslu toho všeho a možných cestách do budoucna. Nebo opravdu někomu stačí vypadat a hrát jako někdo jiný?

Možná to tak nevyznívá, ale opravdu jsem chtěl napsat něco pozitivního, jenže nevím co. Far Beyond the Stars je prostě deska, která mě nezaujala vůbec v ničem, od hudby samotné až po šíleně zpracovaný artwork. Na jednu stranu je to dáno tím, že tenhle žánr je pro mě spíš noční můrou (ostatně Tublatanka taky), a na stranu druhou tím, že z kapely necítím vůbec nic osobitého. Řeči o relativně dobře odvedeném řemesle jsou pak úplně zbytečné, protože revivalů je všude dost.