Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

   HADEWYCH - Welving

   avantgarde black ritual

   Malignant Records / únor 2018

   bandcamp // facebook

 

 

 

 

 

Začneme trochu netradičně, na poměry zdejších řádků až brutálně. Projekt Hadewych disponuje natlakovaným materiálem, ve kterém snoubí post blackovou energii se sklepním charismatem rituálních orgií a navíc přihazuje avantgardně dramatické prostředí, kde není nouze o projevy a výrazy hraničící s normálním vnímáním světa. Domácí sídlo Hadewych je zkrátka jinde, dál od průměrného občana, ale v tomto případě také dál od svérázného prostředí dark ambientu, jak jej známe a snažíme se vnímat. Ten je jen zlomkem z výčtu dalších stylů, které novou nahrávkou procházejí.

 

Hudba Hadewych sice pochází stejně jako on z podpalubí, ale jejím hlavním poznávacím znamením není skromně rozvíjená linka na bázi minimalismu, v tomto směru jde až o okázalou (a údernou) muziku. Je to temný rituál obalený syntetickou rytmikou, ne zrovna školeným vokálním doprovodem a podpovrchovou agresí, která je dušena co to jen jde, ale k úplnému utajení její ztrápené existence nemůže dojít. Ta agresivita tam podprahově je, i když jejím účinkům nejsme zrovna naplno vystaveni. Pokud jde o využití vokálů, tak ty jedou v kolejích dramatizace, klidně řekněme pokročilého druhu šílenství a celkově se chovají jako důvěrný přítel následující již tak nezdravý projev ansámblu.

 

V jistých parametrech lze hudbu Hadewych chápat i jako rituální post punk (např. Atavismata), těch přirovnání a podobenství vytane během poslechu na mysli hned několik. Fantazii a přemítání nad hudebním osudem lidí srocených kolem nizozemského umělce Petera Johana Nijlanda se meze nekladou. Welving je druhým albem kapely (ano, mluvme o Hadewych klidně jako o kapele) a rozprostírá svůj odkaz napříč žánry, aby ten hlavní mluvil jazykem tajemného a přitom trochu šáhle působícího obřadu.

Nedá se říct, že bych byl úplně se vším co Welving nabízí ztotožněn, ale rád se nechávám do všech podivností jeho nitra vtáhnout. Možná abych nezapomněl, že tento typ kapel, které nabízejí větší rozmáchlost, má své místo v zástupu dalších, které naopak působí decentněji a výrazově staženěji. Hadewych je experiment, tíha magie, která lze unést jen za určitých okolností. Přístupnost materiálu jako takového však není nadlidským úkolem, záleží jen na míře otevření a pokoutné zvědavosti. Pak je rázem přínos alba Welving na úrovni pozitivního vnímání jinak negativně orientované produkce, z níž není zrovna dobře po těle. Hlasy z temnoty jsou různé a tento příspěvek má svou sílu a potřebu sdělení. Vnímejme jej jako oživení, odměna je jistá.

 

 

---

   DAY BEFORE US - Adorned Path Of Stillness

   neoclassical / dark ambient

   GH Records / únor 2018

   bandcamp // facebook

 

 

 

 

 

Day Before Us představují zkušené, už šestým albem se prezentující těleso. Jejich doménou je neoklasická verze dark ambientu, jenž je vedena na poryvech melancholie, přírodních vlivů, splínu a těžce zkoušené romantiky, která se tížena neveselými stavy pořád ukrývá někde uvnitř a co chvíli se probouzí, aby se podělila o své chmury. Velký podíl na jejím charakteru má ruská vokalistka Natalya Romashina, která se na fungování Day Before Us podílí od roku 2015. Je jako víla vznášející se na obláčku mlhy, pod kterou spí krajina pozdního podzimu a čeká na první sníh. Její křehký projev doprovází podobně étericky stavěnou muziku, která však nelpí jen na své lehkosti, i když neustále nabízí svou zranitelnost. Ke slovu se dostane i stará dobrá temnota, byť v mezích výpravnosti a ne na bázi skleslého prskání poslední žárovky zapovězené chodby.

 

Pokud bychom si měli tento projekt představit, musíme se vrátit do roku 2011 a vědět, že za vznikem stojí jistý Philippe Blache, vystudovaný klavírista a také člověk, kterého vidím jako velmi nadaného hudebníka. Minimálně pro tento typ muziky. Hudba Day Before Us je smutná, plná vzpomínek a přitom dostatečně hravá a schopná poodkrýt závoj dark ambientu natolik, aby byl vidět pěkně z výšky a nezalykal se neprostupností vlastní tmy. Ani v případě Day Before Us se neocitáme v prostředí krajně vedené monotónnosti, ale máme co do činění s poutavým a gradujícím příběhem, který sebou nese mnoho výrazových změn a řešení. Jsme sice v těsné blízkosti klidu, ale jen zdánlivého, neboť pravá povaha alba Adorned Path Of Stillness dlí v osidlech nešťastně orientovaných příběhů. To éterické pozpěvování je sice krásné, ale skrývá se za ním spusta žalu a utrpení.

 

 

Album se prezentuje jako hra stínů, kde se mísí vlivy klasických nástrojů, ponuré elektroniky s dotekem folklóru, jehož poselství svým hlasem předává jak Natalya, tak se dočkáme momentů, kdy nám Day Before Us jasně ukazují, že jejich pravým domovem není sluj plná prázdnoty a hledání prostoru jako takové. Místa je tu dost a je založené na emocích a epické snaze vše dopodrobna odvyprávět. Nač se cítit těsně a omezován, když je kolem tolik možností k pohybu, ač v zajetí symbolické šedi nedohledné budoucnosti.

 

Romantiku v hudbě v podstatě nevyhledávám, ale tahle verze zpovědi nalomené duše je mi velmi příjemná. Day Before Us během devíti skladeb neklesají v úrovni vyprávění, byť po celou dobu klesají na mysli a názorně ukazují, jak lze atmosféricky vyjádřit smutek a zmar. Skladatelskou kvalitu a hudební zaměření samotné však musíme logicky oddělit, jiná možnost není. Mé osobní dojmy jsou skvostné. Dostal jsem prakticky vše, co jsem potřeboval a nemohu říci, že by mi zbývalo moc variant k příjmu dalších vzkazů. U Adorned Path Of Stillness si lze v klidu srovnat priority a uvědomit si, že není dobré nad vším mávnout rukou, ale přiznat si, že osud člověka je jen jeden a je křehký.

 

 

---

   AGER SONUS - Necropolis

   egyptian dark ambient

   Cryo Chamber / únor 2018

   bandcamp // facebook

 

 

 

 

 

Fascinuje vás Egypt a jeho pradávný odkaz? Pokud ano, jste ve správnou chvíli na správném místě. Pod pseudonymem Ager Sonus najdeme německého zvukového dobrodruha Thomase Langewehra, kterého v minulosti přitahovaly a jeho hudební vkus utvářely spolky jako Atrium Carceri, Kammarheit nebo Lustmord. Nebylo to sice úplně první setkání s minimalisticky temnou subkulturou, neboť původní Thomasovo napojení padá do ještě hlubší minulosti, ale je jasné kdo ovlivnil jeho počínání v rámci Ager Sonus.

 

Pak už šlo jen o to se vypracovat a podílet se na reprezentaci temného žánru. Spojení s labelem Cryo Chamber je pak špičkou ledovce, oceněním a uznáním za krátkou, ale o to intenzivnější diskografii projektu. A pak je tu ten Egypt... Ager Sonus má aktuálně venku druhé album Necropolis, a to nás stejně jako v prvním případě (Book of the Black Earth) zavede do země pyramid, nekonečných dun písku a hlavně dohledu božstev, ze kterých jde, když ne přímo strach, tak respekt rozhodně ano.

 

Je ale možné být tímto vším vtažen do děje dark ambientní nahrávky? Představivost je velká čarodějka, takže stoprocentně ano, ale... zapomeňme pro tuto chvíli na nějaký písek, na nějaké horké, spalující slunce a zapomeňme i na hrdé stavby pyramid. Moc se jich totiž nenabažíme. Necropolis je deskou, která sice čerpá z egyptské mytologie a umí do své tvorby absorbovat prvky typické pro vyprahlou zemi na březích řeky Nilu, ale skutečný pocit z poslechu je jiný. Maximálně stísněný a, přes všechen pohyb do detailu pracující představivosti, podzemně zatuchlý. Je to bezvýchodnost a ztracená naděje, kdo určuje tok alba. Není v silách člověka vysvobodit své tělo ze tmy podzemního labyrintu, ačkoliv slyší a ví, že tam není sám. Možná jej někdo pro vlastní potěchu pozoruje, děsí monotónním přehráváním atmosféricky silných, ale ve své podstatě funerálních zvuků a řídí poslední chvíle jeho života.

 

Nečekejme však žádná honosná představení a zvuková procesí oslavující starobylé monumenty a přehlídku vládnoucí garnitury. Ocitáme se hluboko pod těmito monumenty a nevypadá to, že by se nám v nejbližší chvíli podařilo vyjít na čerstvý vzduch a ucítit žár slunce. Jsme uprostřed systému hrobů, jsme vně jednoho z nich a marné jsou vzpomínky, kde a kdy jsme se tam vůbec vzali. Ubíjející ticho a neklid mysli protíná hluková stěna s pár motivy pouštní země, ovšem v rámci těchto domorodých momentů nejsme vystaveni soustavně připomínané lokalizace Ager Sonus. Není to nutné, jen vhodné jako doprovod. A hlavně, Thomas je schopen navodit odpovídající náladu i bez fantaskních výjevů faraónského lidu.

 

Necropolis vévodí tma. Ani poslední sirka v kapse nenajde víc, než zaživa pohřbenou naději a pouhé potvrzení neodkladného. Z mohutných stěn se co chvíli sesune písek a v dálce jsou slyšet údery nejasných předmětů, v jejichž přítomnosti musí jít o ohlušující a slavnostně působící představení. Ortel smrti je však blízko, a tak si člověk odkázaný na vlastní zánik užívá oné mohutnosti, která protíná nepříjemné ticho a zároveň ubezpečuje mysl, že konec je možná neodvratný, ale i ten se dá prožít. Ager Sonus dbají na hluboce přesvědčivou atmosféru se statusem typické dark ambientní nahrávky, která umí vtáhnout do svého děje. Další plánovanou cestu do Egypta si však dobře promyslete, smrt v jedné z kobek nebude asi to pravé pro budoucí vyprávění zážitků z dovolené.

 

  

---

   TREPANERINGSRITUALEN - Kainskult

   ritual industrial / power electronics

   Tesco Organisation / září 2017
   bandcamp // facebook

 

 

 

 

Odchod na věčnost může mít různé podoby. Ten, který si nyní popíšeme, zanechá v obličeji výraz trestaného a psychicky zneužívaného pokrytce, jenž odmítal přejít na druhý břeh. Už je čas zase pořádně přitvrdit, přiškrtit krky kolemjdoucích, svíjet se v bolesti a bušit do všech pro rituál připravených pomůcek. Hustě obskurní vybavení Trepaneringsritualen (řekni rychle třikrát po sobě a podpal sklep) má na svědomí šaman Thomas Martin Ekelund. Dlouhovlasý, kostmi ověšený majitel pichlavého pohledu, neboť je to on, kdo vede tento ostrý rituál a ten není dvakrát vhodný k odpočinku u ohýnku. Tahle hudba bolí, tahle hudba pálí, tahle hudba vyhlodává poslední zbytky sebedůvěry.

Potrubní systém vedoucí podzemní spletí zatáčejících schodů je aktivován, lebky a kosti jsou shromážděny na místě obětování a vše je připraveno k obřadu, kdy bude poslán na onen svět každý, kdo přijde s Kainskult do styku. Šaman trhanými pohyby manévruje na hraně ohniště, hlavou obíjí starou omítku stěn, v ruce svírá mikrofon a řve do něj další a další zaklínadla. Jeho oči jsou nemocné a pohled nepřítomný. Na zemi se po sobě plazí pár divoženek, který si prozatím užívá účinky tepla plamenů, ale co ty plynové masky a co ta zohavená těla? Za pasem mají nože a je dost jasné, že už je jednou použily a ve správné chvíli znovu použijí. 

 

Trepaneringsritualen má na svém kontě nespočet roztodivných nahrávek, ta z loňského podzimu mi utkvěla v paměti natolik, že se k ní dodnes vracím. Mám potřebu ji počastovat mrzkým nátěrem, neb i ona mne těžce zrychtovala varlata, za která jsem byl vláčen koridorem, drcen ocelovým soukolím a zle obhospodařován zvrhlými potřebami Ekelundových podřízených. Kainskult je album, které jede nadoraz. Pokud se v nestřežené chvíli zdá, že jen vydýchává předchozí surovosti, stejně to v něm zle tepe a pouze se čeká, až znovu spustí industriální magii na pokraji zlomocné deviace.

Je to tlukot rozléhající se spektrem podzemí, úzkými uličkami, skladem odstavené strojní linky, i halou, která už roky chátrá a dnes slouží k praktikám nevalného mínění. Ten tlukot má na povel vše, je neúnavný, je tupý a jednotvárný. Přesto vládne a řídí všechen děj. Kainskult je tvrdý proces, ideální moment k přivítání rituálního industrialu na těchto řádcích.

 

 

---

   KLOOB - Remarkable Events

   cinematic dark ambient

   Winter-Light / únor 2018
   bandcamp // facebook

 

 

 

 

Spolu s Kloob si představujeme španělského elektronického muzikanta Daniela Ferreiru, který má v popisu práce řídit své ambientní cykly založené na hlubokých emocích. Nejinak je tomu s pár dny vydaným novým albem Remarkable Events. Vydáváme se dlouhou cestu, jak ve skutečnosti, tak s hlavou nastavenou na polohu sny. Čeká nás trip na východ od nás, přesněji do Indie, kam Daniel předloni na podzim zavítal a strávil tam tři týdny svého života. I takto krátký čas stačil na to, aby tento pobyt silně ovlivnil právě vznikající nahrávku.

Danielovi se podařilo zachytit různé zvuky, které během dnů strávených na východě nahrál a použil. Remarkable Events je tak albem, kde je promícháno silně emocionální ambientní dřímání, jeho temnější poloha (i když považovat tohle album za skutečný dark ambient je diskutabilní) a reálné zvukové doprovody, které se podařilo situovat do hudební roviny tak, aby se vše protlo v jeden scénericky působící celek.

Daniel byl omámem vůní koření, působením hinduismu a exotikou celkově a snažil se, aby byl tento vliv pečlivě zakomponován. Pro nás, kteří se na východ jen tak nepodívají a možná ani nechtějí, je to všechno o citlivém přístupu a vsugerování pocitu, že jsme svědky procházky po rozlehlé indické krajině, kde je vidět pohyb po polích a stejně tak se umíme přistihnout, jak polykáme prach v ucpaných městech. Ovšem tohle všechno je spíš o vnímání Indie jako takové. Všude je plno lidí, voda v Ganze je strašně špinavá a cestovat vlakem je jen pro otrlé. Lepší bude představa venkova, zalesněných horizontů, kdy člověk spočívá někde v chatrči a oddává se síle obrovského prostoru a síle z dálky rezonujících zvuků. Navečer se mění jejich forma, blíží se noc. Sem tam se člověk přistihne, jak dlouze hledí na noční oblohu a ona vůně kari pak sama dodá prožitek, na který nelze jen tak zapomenout. Tohle album není jen o nasimulování východních výjevů, je to i cesta vesmírem, nekonečností. Možná je to všechno o spojení jednoho z největších prostorů pozemského bytí s prostorech, jehož hranice považujeme za neznámé. Možností je mnoho...

Remarkable Events je slušně zpracované cinematické album, které zakotvilo na správné adrese (Winter-Light). Je to bezmála sedmdesát minut pohybu po krajině, která je tak specifická, že člověk nemůže zapomenout na dny, které v ní trávil. Hudebně je ovšem duch hinduismu cítit jen při větším soustředění, nebo zapojení horní úrovně imaginace. Smysly by měly být nastaveny na nejvyšší možný level a slídit po polích, které navštívil sám Daniel.

Co se týká mě, jde o první setkání s tímto projektem a jsem zcela spokojen. Je to ten pravý druh relaxace, kdy nás zvuky nebolí, ale konejší. Je v tom dech putování, někdy až chilloutová technika a možnost se transportovat kamkoli si člověk zamane, i když tady jsme jasně naváděni na bod určení. Remarkable Events je ideálním společníkem na večery o samotě, na hodinu, kdy člověk odstaví běžné vnímání světa a propadne světu polospánku.

 

  

---

   NERATERRÆ - The Nhart Demo(n)s

   drone / dark ambient

   vlastní vydání / září 2017
   bandcamp // facebook

 

  

 

 

Do výčtu třetího dílu NihilCut jsem dosadil i tento one man projekt z Itálie kombinujíci více subžánrů v jeden minimalistický celek považující odvrácenou stranu světla za svůj pravý domov. Dočkáme se jak prvků dark ambientu, tak rozčeřeného drone, vyšuměných dozvuků noise, nebo industriálně rezavé temnoty. Pod jménem Neraterræ najdeme muže jménem Alessio Antoni, jehož pitvané album funguje na bázi kolekce skladeb, které sesumíroval už v roce 2009, tehdy pod názvem Nhart. Ty nyní prošly rekonstrukcí a jsou k mání pod současným názvem. Alessio je mimo jiné také bubeníkem akustické formace Alma Flua, ale jako zvukový designer se prezentuje právě pod pseudonymem Neraterræ. Na existenci svého dílka poukázal sám, snaží se jej hojně propagovat, a tak jej nakousneme i zde.

Servítky si ovšem brát nehodlám, protože se domnívám, že nadprůměrnou kvalitu a charisma tohle dílko postrádá. The Nhart Demo(n)s je vícevrstvá zvuková změť, která si bere co potřebuje z každého výše zmíněného stylu a výrazně tím nezraňuje nikoho dalšího. Je to vlastně slušně zpracovaná hluková stěna, která se snaží být jak nepodajně temná, tak poslechově věrná a nezachází přitom do zbytečných dvousmyslů a neposlouchatelných eskapád. Takže v mých očích jde o nahrávku, která může fungovat u fans, jenž hlukové mánii teprve propadají a hledají pohnutky k ukojení malé mrzké dušičky. U těch zkušenějších nejspíš mnoho důvodů k hlubšímu zamyšlení nedá.

Možná se albem opravdu procházejí nějací ti démoni, ale vše je spíš o experimentu se zvuky a na sebe navazujícími motivy, které je možné zkusit, než o něčem maximálně uhrančivém, fascinujícím. Do této fáze je přece jen poněkud dál. The Nhart Demo(n)s je takový zvukový testík bez výraznější tváře. Někdo se chytne, druhý zase ne...

 

 

---

   PIMENTOLA - Misantropolis (RETRO NIHIL)

   avantgarde / martial industrial
   Cold Meat Industry / březen 2007
   homepage // discogs

 

 

 

 

Avantgardně pulsující příběh temnoty a nočního života spojeného s podivně fungujícím městem Misantropolis. Jedno z těch míst, do jejichž uliček by se za střízliva raději dobrovolně nikdo jen tak nevydal. Přesto jde o lákavou zkušenost, po které jdou smysly jako po flusu jen proto, aby zažily něco nad běžný standard. A to Misantropolis bezpochyby nabízí. Nechal jsem si jeho prazvláštní auru zcela plánovaně na závěr. Jen tak pro radost, pro vyblbnutí, protože tuhle desku beru jako něco speciálního a nic na tom nezměnilo ani oněch víc jak deset let od vydání.

Risto-Matti Salo je finským majitelem kabaretu, který sídlí v jedné z uliček města. Na programu bývá neotřele volená produkce, ve které se střídá maršující industrial s neoklasikou, temnou avantgardou a pár dalšími prvky, což celkově vytváří dojem poválečné atmosféry. V ní je kladen důraz jak na vojenskou příslušnost, kdy jsou ke slyšení různé heslovité povely (němčina musí být ja!) a rázný krok maršující jednotky, ale potom je tu také zábava, protože i voják si rád povyrazí, ba co víc, když je k mání klub mistra Sala a jeho zvláštní večerní menu. Dívky nevalné pověsti, teatrální obsluha a neobvyklé praktiky kuchyně, kde se to víc hemží škraboškami a hysterickým smíchem, jak propečenými steaky.

 

 

Je to maškarní bál, divoce se proměňující škála stylů vedoucí od bitevního pole a telefonických pokynů k útoku k tribal bubínkům a šansónu se smyčcy v závětří. Mimo jiné... Jsme v objetí hojně využívaného samplingu, různých dalších efektů a programových změn pana Sala v mezích neustálého sledování militantního prostředí, které je vážně i nevážně teleportováno do neobvyklých situací. Každého zajímá, jak s tou kterou naloží. Misantropolis a jeho noc je pak pojítkem toho všeho a znamením, že zrovna tohle město a tento klub vyčerpaných vojáků prahnoucích po zábavě, je místem, kde se dá posunout notně svraštělý význam slova rozptýlení.

Pimentola a Misantropolis, to je především chuť experimentovat, prolínat a dusit zaběhlé pořádky. Člověk zasažený za pochodu korodujícími konstrukcemi vždy zasalutuje Arditi nebo Puissance a , dá-li Kim, klidně i Laibach, když to bude třeba. Ovšem k povyražení a maškaře po akci jsou tu právě takoví adepti jako Pimentola. Poklesle rozmařilí, nekontrolovaně přátelští, s falešnou průkazkou pohlavára... ale zrovna těm já pak rozumím s větším zalíbením. Že by potlačovaná neúcta k autoritám, či alergické reakce po vyjmutí povolávacího rozkazu z poštovní schránky? Já nevím, zajímá mne pouze jediné - jaký alkohol, že se to dnes večer podává? Mám už koupenou jízdenku směr Misantropolis...